Znovu na ledě

Konečná

Do mysli se mi začaly vkrádat cizí zvuky. Vzdáleně jsem slyšela jakési pravidelné pípání. Píp...píp...píp... ozývalo se pořád dokola. Ten zvuk se mi vkrádal do mysli a byl sakra protivný. Chci spát! Copak to nikdo nechápe?

Zavrtěla jsem se a celým mým tělem projela palčivá bolest. Zaskuhrala jsem. Chtěla jsem otevřít oči, ale víčka byla tak těžká. Nechtěla mě poslouchat a odlepit se od sebe. Držela pevně zavřená.

Uslyšela jsem jakýsi hluk. Bylo to, jakoby někdo otevřel dveře a zase je zavřel. Zavrzání pantů, ano přesně to byl ten zvuk. Někdo vešel.

„Vstávej, Wessy, běž si odpočinout domů. Tady stejně nejsi nic platnej." Slyšela jsem říkat známý hlas. Pak se ozval další zvuk – tentokrát ale jiný než ten první. Bylo to, jako když se posunuje židle po podlaze. Ano, přesně to byl tento zvuk.

„Musím tady bejt. Za to co se jí stalo, můžu já." Odpověděl mu další hlas. Poznávala jsem ho. Jenže jsem si v tuto chvíli nedokázala vybavit, komu patří.

„No tak Wessy, běž se vyspat. Až budou něco vědět, ozvou se nám. Poslouchej mě konečně!"

„Co ty tady ještě děláš?" zařval nově příchozí. Tyler, můj bráška. „Říkal jsem ti, že tě tady už nechci vidět!"

„Chtěl jsem jen vědět, jestli je v pořádku," bránil se Wesley. Pak se zvuky začaly vytrácet a já znovu upadla do hlubokého spánku.

Když jsem se probrala podruhé, všude okolo panoval klid. Nevěděla jsem, kde to jsem ani co se stalo. Tělo jsem měla ztuhlé, svaly bolavé a v krku knedlík. Cítila jsem, jak mi někdo tiskne ruku v hřejivých dlaních.

„Sakra, Roby. Tohle mi nedělej. Už se prober!" šeptal vedle mě brácha. V jeho hlase byla znát úzkost, strach. Bylo to jako by brečel. Snažila jsem se otevřít oči. Alespoň na kousek. Stálo mě to hodně úsilí, ale oči ne a ne povolit. Jako by mi víčka k sobě někdo přilepil lepidlem. Dál jsem se snažila je od sebe odtáhnout a vidět něco... cokoli.

Konečně, po neskutečně dlouhé době se mi to povedlo. Do očí mě zasáhla vlna světla. Štípalo to a tak jsem je znovu zavřela. Zaskuhrala jsem. Nebo jsem si aspoň myslela, že jsem zaskuhrala. Po chvíli jsem je zkusila znovu opatrně otevřít, až jsem vedle sebe spatřila známou postavu. Seděl vedle mě, držel mě za ruku a jeho tmavé vlasy střižené na ježka bych poznala kdekoliv.

„Ta... Táji?" zašeptala jsem. Brácha při zvuku mého hlasu okamžitě napjal všechny svaly v těle, zvedl hlavu a podíval se na mě.

„Roby?!" vyskočil na nohy a přitiskl se ke mně. Stihla jsem si všimnout, že má oči červené, podlité krví. Pod nimi velké fialové kruhy. Jak dlouho tu je? Copak vůbec nespal? Kde to vlastně jsem?

„Kde?... Kde to jsem?" zopakovala jsem svoje myšlenky nahlas.

Dosedl opět na židli vedle mé postele. Zmateně jsem se dívala kolem, byla jsem v bílém pokoji, který byl stroze zařízený. Velké okno bez záclon, postel s bílým ložním prádlem, přístroje... pípající otravné věci. Můj pohled dopadl na mé nohy. Koleno jsem měla obvázané velkou vrstvou a trčelo z něj několik hadiček. V ten moment jsem se zděsila. Zalapala jsem po dechu. Nemocnice.

„Ne!" zařvala jsem. „Ne! Znova ne! To nemůže být pravda." To už jsem vzlykala. Tyler se přisunul blíž ke mně a pevně mě držel.

„Roby, jsi v nemocnici. Tvoje koleno..."

„Co se stalo?" skočila jsem mu do řeči, aniž bych ho nechala domluvit.

„Měla jsi trénink. Hráli jste. Bavila si se. Znovu si se smála," při těch slovech se usmál, jako by se zasnil, vzpomínal. Ale viděla jsem, jak se mu oči lesknou slzami. „Ten idiot do tebe narazil a totálně tě převálcoval. Tvoje koleno..." hlas se mu zlomil. Nedokázal to vyslovit.

S jeho slovy se mi vše pomalinku vybavilo. Pamatovala jsem si náš trénink, kterým mě trenér pověřil. Pamatovala jsem si, jak jsme se všichni bavili a pak hráli pět na pět. Popichovali jsme se navzájem a pak jsme měli poslední buly. Mělo to být kdo z koho. Jela jsem na bránu... Někdo do mě narazil. Pak už si pamatuju jen bolest. Neskutečnou bolest proudící celým mým kolenem a od něj do zbytku těla.

Přiběhl tam brácha a pak se pral s Wessem. Odvezli mě do nemocnice a doktor mě uspal.

„Byl to Wess?" zeptala jsem se tiše. Brácha na mě tázavě pohlédl. „To Wess do mě narazil, že?" V mém hlase byla znatelná úzkost. Vrtalo mi hlavou, co jsem tomu klukovi udělala tak strašného, že mě od prvního dne nenávidí a teď ještě tohle...

„Nevím, jak se ten idiot menuje, Roby." Jenže já v hloubi duše věděla, že to byl on. A moje koleno...

V tom do místnosti vešel doktor a když uviděl, že jsem vzhůru, široce se usmál.

„Ááá, tak pacientku už máme vzhůru," pronesl vesele. „Jak se cítíte?" zeptal se a přešel ke mně. Zkontroloval přístroje a do rukou vzal moji kartu, které byla zasunutá v deskách u rohu postele. Prohraboval se v papírech a trochu se začínal mračit.

Neodpověděla jsem mu na jeho otázku a místo toho se zeptala na to, co mě nejvíc zajímalo.

„Jak je na tom moje koleno?" vychrlila jsem. Doktor se po mých slovech zastavil uprostřed pohybu. Nechal papíry spadnout zpět a podíval se na mě. V očích měl lítost a na tváři se mu objevil smutný úsměv. A já věděla, že jsem v háji. Věděla jsem, co to znamená. Moje konečná. Opravdová konečná.