Znovu na ledě

Nechci tady zůstat sama

Auto zastavilo u mě před bytem. Tiše jsem poděkovala za odvoz a vystoupila. Normálně bych kluky na rozloučenou objala, hlavně Owena. Byla to taková naše tradice. Ale dnes jsem si nebyla jistá, jestli to doopravdy udělat. Za prvé se v autě špatně objímalo přes sedačky mezi předním a zadním místem. Za druhé – byl tam Wess, a já nevěděla, jak se chovat právě k němu.

Zabouchla jsem za sebou dveře auta a pomalým tempem vyrazila ke vchodovým dveřím. Z kapsy džínů jsem vytáhla klíče a zastrčila je do zámku. Otočila jsem s nimi a s lupnutím se zámek odemknul.

„Omlouvám se, Roby," zazněl za mnou do ticha Wessův zhrublý hlas. I když šeptal, zněl rozhodně a chraplavost jeho hlasu dodávala šepotu tajemný nádech.

Otočila jsem se na patě a zahleděla se Wessovy, který stál dole pod schody, do očí. V okolí panovala tma, ale jeho temné oči jakoby v chabém světle pouličních lamp zářily. Viděla jsem je naprosto zřetelně.

„Za co se omlouváš?" zeptala jsem se.

„Za sebe," pronesl opět potichu a vystoupal o dva schody výš. Blíž ke mně. „Za to, že ti způsobuju problémy. Za to, že si se pohádala s bráchou. Za tvoje koleno..." hlas se mu zlomil, když sklopil pohled k mé noze. „Za všechno."

Viděla jsem, jak se mu oči lesknou. Chyběla v nich obvyklá rošťácká jiskra, kterou jsem si zvykla v nich vídat a která tam byla po celou dobu, kdy jsme spolu dnes pobíhali po zábavním parku. Rty měl sklopené a koutky úst mu pochmurně vysely dolů. Na čele měl směsici vrásek, které se mu zbíhaly uprostřed mezi obočím.

„Wessy, za to přece nem..." začala jsem, ale okamžitě mě přerušil.

„Neříkej, že za to nemůžu! Můžu za to! Kdybych se nechoval, jako největší mačo, mohlo být všechno v pořádku. Ty jsi mohla být v pořádku."

Vystoupal další dva schody a já dvěma kroky přistoupila blíž k němu. I přes šero a jen mírný svit pouličních lamp, jsem ale viděla, jak se mu po tváři skutálela slza velikosti hrachu. Cítila jsem, jak se uvnitř mě pomyslné kleště, které mě od hádky s Tylerem svíraly, ještě víc sevřely.

Moje nohy se bez mého vědomí automaticky pohybovaly, až jsem stála těsně u něj. On schod pode mnou. Dívala jsem se na něj. Viděla jsem v jeho očích jasně patrné trápení. Rýsovaly se v nich výčitky a na povrch se dostávaly v podobě slzy, které mu pomalinku kanuly z očí a razily si cestu přes jeho ostře řezané tváře k jeho strništi a poté spadaly pryč... vpíjely se do Wessovy týmové mikiny.

„Wessley..." oslovila jsem ho. Ruku jsem pomalu zvedla vzhůru a jemně se dotkla jeho tváře. Při tom dotyku mnou projela vlna zachvění. Teplo, které z něj sálalo a energie, která mnou proudila, kdykoliv jsem se ho dotýkala, bylo to neskutečné. Zavřel oči a svoji hlavu naklonil tak, že se opřel tváří o mojí dlaň. Zhluboka vydechl. Opatrně jsem přejela palci po jeho lících a slzy, které mu skanuly z očí, jsem setřela.

„Za nic z toho nemůžeš. Nedávej si za to vinu. Můj život byl v troskách mnohem dřív, než jsem přišla sem..." přiznala jsem.

Otevřel oči a znovu svůj pohled upřel do toho mého. Přivrtal mě na místě a propaloval se až do morku každé mé kosti.

„Jenže..." zkusit protestovat.

„Ne, žádné jenže. Já vím, že co jsi udělal a ano, choval ses jako největší kretén. Ale taky jsem na tom ledě neměla vůbec být. Ne s tím kolenem, ne po tom všem. Můžu si za to sama, byla to jen otázka času, než se něco takového stane."

Díval se na mě. Propaloval mě pohledem. Cítila jsem, jak se jeho ruky omotaly okolo mého těla a přitáhly si mě k sobě. Najednou jsem se ocitla v jeho náručí. Hlavu položenou na jeho pevné hrudi, kde pod látkou mikiny tlouklo srdce a bilo do hrudi rychlostí blesku. Jeho paže mě svíraly za zády. Pomalými pohyby mě hladil.