Znovu na ledě

Plán B

Měla jsem takovou radost, když se to sobotní ráno ve dveřích našeho domu objevil Táj s Rambem. I to jejich zařvání na celý barák, že jsou tady, mi přišlo úžasné. Takže jsem rozrazila dveře pokoje a ještě v pyžamu, chlupatých papučích a vrabčím hnízdě na hlavě seběhla schody dolů. Brala jsem je po třech. Divila jsem se, že jsem si nerozbila čumák. Ale pud sebezáchovy ustoupil stranou radosti.

Doběhla jsem na chodbu a vrhla se jim do náručí. Oba dva mě poobjímali a vystýskali. Bože jak moc mi tihle dva pablbové chyběli! Tak moc se mi po nich stýskalo! Bylo šílené, že jsou tady, ale bylo to rozhodně i dost fajn.

„Ztracení potomci se postupně vrací domů!" pronesl táta a ještě stál nad schody. Rambo mi zrovna cuchal už tak rozcuchané vlasy, a když uslyšel tátův hlas, přitáhl si mě pod paži a pevně mě objímal. I rodiče měli z jejich příletu radost. Dlouho dobu byli kluci ve státech na turné a pak se tam tak nějak usadili, když jsem se do Bostonu přestěhovala i já.

„Nedělej, že jsme ti nechyběli starouši," provokoval Tyler a vyšel otci vstříc, aby se mohli přivítat. Rychle se objali, a aby to vypadalo víc chlapácky, poplácali se dlaněmi po zádech. Nad tím jsem musela protočit očima.

„Dobrý den pane Torreso," pozdravil Rambo, pustil mě z objetí a šel se s naším taťkou přivítat i on.
„Rád Vás zase vidím."

„Co ty formality Aidene, děláš jako bych tě nebral jako dalšího syna," protestoval otec a objal i jeho.

„Pojďte se nasnídat, musíte mít hlad," zavolala na nás máma z kuchyně a ihned nás popohnala k prostřenému stolu.

Měla jsem hlad jako vlk, takže jsem proběhla okolo kluků a držela se tátovi v patách. Jenže Rambo byl rychlejší. Když jsem kolem něj protáhla svoje rozespalé tělo v pyžamu, ihned mě škádlivě plácl po zadku a pískl.

Jako reakci jsem slyšela plesknutí. Nemusela jsem se otáčet, abych věděla, co se stalo. To Rambovi právě přiletěl pohlavek od mého velkého brášky. Uchechtla jsem se pod nos.

„To bylo za co??" zaúpěl na protest Aiden.

„Ty moc dobře víš za co! Ještě jednou plácneš moji ségru po zadku a nakopu ti prdel!" Smál se Tyler, ale já věděla, že kdyby mi chtěl Rambo ublížit, opravdu by mu to nedaroval, i když byli nejlepší kamarádi snad odjakživa.

Oba, Tyler i Rambo, byli unavení po dlouhém letu, takže jsme v rychlosti posnídali. Bylo to jako za starých časů, snídaně u nás v kuchyni, litry kávy, sladké koblihy, talíře hroznů, sýrů. Bože byl to ráj. Všichni jsme se smáli Rambovu vyprávění o příšerné cestě, na které vedle něho seděla postarší paní se zubní protézou, která ji celý let vypadávala, když usínala a aby toho nebylo málo, několikrát jí dokonce opravdu vypadla do Rambova klínu.

„Nééé! To se nemohlo stát! To nevymyslí, ani ten nejlepší komik!" protestovala jsem a z očí mi smíchy tekly slzy.

„Čestný skautský, že je to pravda Táji?!" tvářil se rádoby dotčeně Rambo, pak už to ale nevydržel a začal se té stupidní situaci taky smát. Kroutil hlavou a věřím, že by na to nejraději zapomněl. Když jsem si představila, že by se tohle stalo mě, brr! Zatřásla jsem se odporem.

Po snad asi dobré hodině jsem dopila studenou kávu a pomalu se zvedla od stolu. Obešla jsem ho, dala pusu na tvář Tylerovi i Rabovi.

„Jsem tam ráda, že jste tady vy moji puberťáci, ale budu muset letět," omluvila jsem se a vyrazila se nachystat. Musela jsem být za chvíli na venkovním kluzišti. Bylo potřeba dohlédnout na přípravy odpoledního zápasu, a jelikož jsem byla hlavní organizátorka, bylo to mojí povinností. Ale já to tak nebrala. Ty děti mě nabíjely neskutečnou energií, takže to byla spíš radost než povinnost.