Znovu na ledě

Ona

Vždy když se ptáte sami sebe, kam vás život zanese a kde budete třeba za pět let, ty představy, které máte v hlavě, se ani za mák podobají tomu, jak to nakonec skončí. Nikdy by mě nenapadlo, že budu stát právě tady, před dveřmi do velkého kongresového centra v Bostonu, budu mít na sobě ty nejkrásnější šaty ze všech a půjdu na charitativní ples hokejistů NHL, jen proto, abych jim dokázala, jak moc se ve mně zmýlili.

Šaty, do kterých mě navlékla stylistka bráškovi kapely, byly neskutečné. Černá sametová látka těsně obepínala moji hruď. Třpytila se při každém sebemenším pohybu. Záda byla odhalená a zakrývala je jen změť třpytivých vláken. Dolů splývaly v nekonečně dlouhé suknici, která mi zakrývala i špičky nohou.

Cítila jsem se jako víla. Jediné co mi v tuto chvíli chybělo, byly zelené vlasy, lesklá pleť, kouzelné schopnosti a princ na bílém koni. Říkáte si, že to mám asi trochu pomotané a nejspíš taky jo, ale přesně takhle jsem to cítila. Byla jsem holt jiná. Vždycky.

Zhluboka jsem se nadechla, zastrčila zbloudilý pramen vlasů za ucho, aby mi nespadal do obličeje a vyrazila jsem vzhůru po nekonečně dlouhých schodech směrem k velkým mosazným dveřím dělícím mojí maličkost od noblesního plesu se všemi hokejisty, jaké si jen dokážete představit.

S mojí zraněnou nohou jsem si nemohla dovolit podpatky, takže pod zákruty suknice jsem zakrývala moje oblíbené pohodlné bílé vansky. Cítila jsem se tak trochu jako rebel.

Stoupala jsem po schodech a snažila se nabrat a udržet odvahu, kterou jsem měla u bráchy na bytě. Celou dobu mě provázela a já si byla jistá, že dělám tu nejlepší věc, sama pro sebe. Teď když jsem ale stála před velkými dveřmi a hleděli na mě dva vrátní oblečení jako pážata z minulého století, pohlcovaly mě pochyby a hlava se mi začínala motat. Závrať. Doufám jen, že to není závrať.

Musela jsem se zhluboka nadechnout a připomenout si, že to já jsem ta drsná hokejistka, holka co se nevzdává a jde si za svými cíli. Že to já jsem to neoblomná dívka, která tohle všechno dokáže.

Došla jsem k nim a kývla na souhlas, že mohou dveře otevřít. Bylo to opravdu jako na plese pro Popelku. Dveře se rozevřely a přede mnou se objevila dlouhá bohatě ozdobená chodba, na jejímž konci jsem viděla procházet lidi v honosných společenských šatech. Celou cestu lemovala světýlka, která celému prostranství dodávala kouzelný zjev. Rozešla jsem se dopředu. Doléhala ke mně halasná hudba a změť hovorů nejrůznějších lidí.

Když jsem dorazila až na konec vstupní chodby, rozhlížela jsem se kolem a hledala známou tvář. Jasně, pár hokejistů jsem znala, byly to fenomény a jejich jména znali už malý kluci po celém světě. Já hledala spíš Owena, Zacharyho nebo Wesse. Wess, celou dobu jsem se na něj snažila nemyslet. Volal mi, psal, volal a furt dokola, ale ani jednou jsem neodpověděla. Potřebovala jsem být sama a se svojí rodinou a i když mi chyběl, věděla jsem, že v tu chvíli ho vidět nemůžu. Vinila bych ho ze všeho, co se mi stalo a to jsem nechtěla. On za to nemohl.

Všichni byli odění do luxusních na míru šitých obleků a šatů nejrůznějších barev a střihů. Byla to přehlídka luxusu a noblesy. Každý se tady měl cítit jako princezna na bále.

„Robyn!" křičel na mě kdosi z dálky. Rozhlížela jsem se okolo sebe, ale nebyla schopná poznat nikoho známého, až mě za paži kdosi popadl a já leknutím vyjekla. Otočila jsem se k té osobě a uviděla Zacharyho, jak se do mě zahákl a vede mě sebou kamsi do davu lidí. Zubil se na mě a oči mu jen zářily.

Došli jsme na druhý konec sálu, kde u baru stálo pár bostonských. Owen byl oblečený v padnoucím černém elegantním obleku. Opíral se o bar a v ruce třímal skleničku s alkoholem. Whisky nejspíš. Vypadal elegantně a překrásně. Jak je možný, že tohohle chlapa ještě žádná neuhnala? Vždyť se na něj podívejte. Když mě uviděl, úsměv na tváři se mu rozšířil do gigantických rozměrů, okamžitě odložil sklenku a vroucně mě objal.