Znovu na ledě

Vždycky

„Zabiju Vás!" cedila jsem skrz zuby, když jsme vycházeli ze stadionu a mířili k autu. „Oba dva vás zabiju!"

Oba, jak Rambo, tak Táj, se tomu smáli. Mysleli si, že si z nich dělám srandu, ale kdyby v tuhle chvíli můj pohled mohl zabíjet, oba dva už by dávno leželi v tratolišti krve na zemi u mých nohou. To, že mě donutili jít na zápas, byla jedna věc. To, že mě tam donutili sedět celou dobu, byla věc druhá. A to, že ve mně vyvolali neskutečnou bolest z mého dávno ztraceného a nemožného snu, byla věc další. Copak mě prostě nemůžou nechat na pokoji?

„No tak, Robyne," šťouchl do mě Rambo, až jsem málem upadla. „Nezlob se na nás. Mysleli jsme to dobře."

Díval se na mě soucitně. Moc dobře viděl, jaký jsem sama se sebou sváděla boj, když jsme sledovali zápas.

„Navíc, hra byla parádní," přidal se Tyler a už odemykal auto dálkovým ovládáním. Otevřel dveře a vyhoupl se na sedadlo řidiče. Nastartoval a čekal, až si posedáme. Podepřela jsem se na jedné berly a snažila se otevřít si dveře od auta. Trochu jsem s tím zápasila. Moje rovnováha dostávala na prdel, díky mému rozčilení.

Rambo mi stiskl ruku a periferně jsem viděla, že zakroutil hlavou. Nedokázala jsem se na něj podívat, bojovala jsem s přívalem slz. Už zase. Stala se ze mě plačka. Zírala jsem na kliku zadních dveří a snažila se ji telepaticky přimět, aby se sakra pohnula a otevřela mi dveře. Marně.

Bez dalších zbytečných slov odtáhl moji ruku pryč a otevřel mi sám. Potom mě jedním rychlým pohybem vyhoupl na sedadlo a zavřel za mnou zadní dveře. Zhluboka jsem si oddychla. Jak za mnou dveře zapadly, bylo to jako by mě oddělily od toho strašného tam venku. Od utrpení, které jsem celý zápas pociťovala.

Ne že bych klukům nefandila, právě naopak, fandila jsem jim tělem i duší, i když to nedávám najevo. Ale vidět je naživo, sedět na tribuně a jen pozorovat dění, nic nedělat, jen tam být a nic nemoci. Dívat se na svůj sen, který se mi už nikdy nesplní. Bolelo to. Tak moc.

Když jsme vyjeli z přeplněného parkoviště, mimochodem trvalo to snad celou věčnost, začal mi zvonit telefon. Zašátrala jsem v kapse džín a vytáhla ho. Na displeji svítilo Owenovo jméno.

Zaúpěla jsem a hovor shodila do hlasové schránky. Zírala jsem na telefon, jako na přízrak. Pak jsem zaklonila hlavu a opřela ji o sedadlo za sebou. Zavřela jsem oči a snažila se uklidnit, když telefon zazvonil znovu.

Opět se na displeji skvělo Owenovo jméno. Znovu jsem telefonát típla. Tyler se na mě díval ve zpětném zrcátku a na tváři starostlivý výraz. Viděla jsem na něm, že chce něco říct, ale bojoval sám se sebou. Nevěděl, jestli promluvit nebo mlčet. To byla změna, oproti ignoraci na začátku dne a pak nadšení ze zápasu. Teprve teď jakoby vnímal, že tam vůbec jsem. Jakoby si až teď uvědomil, že mi tenhle výlet mohl ublížit.

Zírali jsme si navzájem do očí, které jsme měli naprosto shodné a ani jeden z nás neuhýbal pohledem. Bylo to jako tichá komunikace mezi námi. Protože jen oči dokážou prozradit, co se skrývá ve vašem srdci za bolest. Jen oči dokážou promlouvat bez beze slov. Ať se snažíte to zakrýt, jak chcete, oči jsou bránou do vaší duše.

Když jsme dorazili ke mně na byt, kluci neodjeli. Naopak. Místo toho se usadili na mé pohovce, každý v dlaních velkou krabici mé zmrzliny a ládovali se při sledování Teorie velkého třesku. Já seděla mezi nimi, z každé strany jsem měla jedno mužské tělo, které se na mě tisklo a nehodlalo mě pouštět. Byly jako moje osobní hradní stráž. Nehodlali mě spustit z dohledu.

Nikdo z nás nic neříkal. Jen jsme tam seděli, dívali se na televizi a ládovali se zmrzlinou. Později to byly brambůrky a nakonec pizza až do domu. Pořád jsme ale nemluvili. Nebylo to třeba.

***

Promnula jsem si oči a snažila se zvednou. V mém předloktí pobíhali mravenci a bolest stoupala až k lokti. Potřebovala jsem si ruku promnout.

Otevřela jsem oči a uviděla příčinu mého mravenčení. Před obličejem jsem mužskou hruď a svoji ruku zastrčenou pod svalnatým tělem. Sakra těžkým svalnatým tělem. Vzhlédla jsem a uviděla spícího Ramba. Ve spánku vypadal poměrně mírumilovně. Poohlédla jsem se kolem a zjistila, že Táj spí na druhé straně pohovky, zamotaný do velkého polštáře, ke kterému se vehementně tiskne. Zato já měla nohy a ruce propletené s Rambem. Byly jsme k sobě čely. Teda já jsem byla čelem spíš k jeho hrudi, ale to je vedlejší. Ruce a nohy jsme měli propletené a Rambo mě velkou paží objímal. Držel mě těsně nad zadkem a něžně tiskl k sobě.

Snažila jsem se opatrně vyprostit z jeho sevření, ale šlo to ztěžka. Nechtěla jsem ho probudit, ale potřebovala jsem uvolnit ruku, jinak se mi dozajista celá odkrví a já nebudu mít jen zmrzačené koleno ale i ochrnutou ruku, kterou mi budou muset amputovat.

Když se mi konečně povedlo vyprostit z pod Rambova velkého těla, posadila jsem se na pohovce a pohledem hledala svoje berle.

„Stačilo říct a pustil bych tě," zamumlal za mnou tichý, spánkem zastřený mužský hlas.

Ohlédla jsem se a uviděla Rambův ospalý obličej, jak se na mě dívá. Vypadal roztomile. Velký obr, nyní rozněžnělý a přítulný. No dokážete si to představit.

„Omlouvám se," pronesl, když jsem od něj svůj pohled odvrátila. „Chtěli jsme ti udělat radost. Vytáhnout tě ven a přivést na jiné myšlenky. Místo toho jsme to ještě víc dosrali."

Při těch slovech jsem se zhluboka nadechla. Moc dobře jsem věděla, že to myslí hezky. Že se snaží, abych byla zase jako dřív. Jenže já už nikdy nebudu, jako dřív.

Cítila jsem na zádech velkou dlaň, kterou mi přejížděl podél páteře, a sálalo z něj teplo, které proudilo do každého kousíčku mého těla i mé duše.

„Táj má o tebe strach," pokračoval dál v mluvení, když se nedočkal žádné mé reakce. „Já mám o tebe strach. Jsi jako moje sestra," odfrkl si. „Bože, jen ne jako moje sestra. Jsi jako velká osina v zadku, která mi nikdy nedá pokoj. Jenže to je v pořádku. Vždycky jsem chtěl, aby to tak bylo."

Jeho slova ve mně vyvolávala zmatené pocity. Co tím myslí?

„Vždycky jsem si myslel, že jednou skončíme spolu," zašeptal.

Strnula jsem a všechny moje svaly se napjaly. Opravdu to řekl? Opravdu si to myslel? Nebyla jsem si jistá. Jeho ruka mě dál hladila po bedrech a snažila se mě ukonejšit.

Otočila jsem se k němu čelem, abych mu zpříma viděla do očí.

„Aidene...já..." chtěla jsem říct, ale moje slova přerušila jeho ruka. Vylétla vzhůru k mým rtům a zastavila to, co jsem chtěla vyslovit.

Rambo vrtěl hlavou.

„Když mi říkáš ménem, nevěstí to nic dobrého," pořád mírně vrtěl hlavou a přitom se mi díval do očí. Ty jeho byly velké, ale momentálně smutné. Ztratily obvyklou rošťáckou jiskru. Jakoby z nenadání dospěl a zvážněl. To se mi nelíbilo. Ta jiskra k Aidenovi patřila odjakživa. Bez ní to nebyl Aiden. Bez ní nebyl Rambo Rambem.

„Vím, co chceš říct. A je to v pořádku. Věř mi, chápu to. Vím, že mě tak nevnímáš. Jen chci, abys věděla, že tady pro tebe vždycky budu. Ať budeš cokoliv potřebovat, třeba ve tři ráno, stačí zavolat a já přijdu." S těmi slovy se zvedl z pohovky a kráčel do kuchyně.

„Vždycky," dodal, když už byl téměř z mého doslechu.

→ Máme tady další kapitolku

→ Tak co na příběh říkáte? Líbí se aspon trochu někomu nebo je to totální sračka a radši bych neměla pokračovat v psaní?

→ Do děje se teď trochu víc zamotal Aiden neboli Rambo a jeho vyznání. 

→ Co myslíte, jak bude příběh dál pokračovat?