Deja vu

3K 117 8
                                    

Bylo to osvobozující. Bylo to deja vu. Bylo to opět jako dřív. Jako bych nikdy z ledu neodešla. Jako bych nic z toho potřebného nezapomněla. Usmívala jsem se. Moje srdce plesalo. V ten okamžik jsem byla šťastná. Byla jsem opět sama sebou – Robyn Torresovou, hokejistkou.

Kluci spolupracovali, ptali se na rady, nechali mě předvést, co dělají špatně a jak to napravit. Dělali úžasné pokroky a já na ně byla pyšná. Smáli jsme se, provokovali jeden druhého, povzbuzovali se. Atmosféra byla dechberoucí. Tohle jsme v dívčím hokeji nikdy neměly. Tam to bylo všechno nebo nic. Každý jel za sebe a nedíval se na druhé. Převálcovali tě a neřekli promiň. Toho jsem byla jasným důkazem. Ale tohle... tohle bylo něco jiného a já to začínala mít ráda.

„Co takhle hra pět na pět. Ať nám tady princezna ukáže, co doopravdy umí v akci," přijel k nám blíž Wessley a zvedl na mě obočí v náznaku výzvy. Otočila jsem na něj svůj pohled a s nechápavým výrazem v obličeji jsem na něj hleděla. Bože, můžete mi říct, co má tenhle člověk furt za problém?

„Wessy, klídek, máme trénovat, zařaď zpátečku!" zavrčel Owen varovným tónem. Dala jsem mu dlaň v rukavici na rameno, ale přes výztuhu výstroje nevím, zda to vůbec cítil. Tak jsem zatlačila silněji. Byl vysoký a já na něj popravdě sotva dosáhla, ale pak se konečně otočil. Usmála jsem se na něj. Tenhle boj s Wessem musím zvládnout sama.

„Však jsem nic špatnýho neřekl. Jak nejlíp trénovat než samotnou hrou?" Zeptal se Owena. Chvíli se propalovali pohledy. Pak svůj pohled opět stočil na mě a já okamžitě souhlasila.

„Fajn! Jdem si zahrát!" prohlásila jsem pevným hlasem a sama nad sebou vytřeštila oči, kde se to ve mně vzalo. Nejspíš v tom byl Wessův pohled, jeho pohrdání a neustálý provokování, který se po týdnech mlčení vrátilo a já ho nemohla nechat bez odezvy. Ne, to rozhodně ne. To bych nebyla já. Nechápejte mě špatně, ale vyrůstala jsem se starším bráchou a jeho nejlepším kamarádem. Byla jsem jim jako osina v zadku. A to vás naučí. Buď budete držet krok, nebo radši zůstaňte doma. Výběr je na vás.

Nasadila jsem si helmu, do úst vložila chránič a v rukou pevně sevřela hokejku.

„Kapitáni budou Robyn a Wess," pronesl Owen. „Vyberte si spoluhráče, pak se prostřídáme."

Viděla jsem v Owenově pohledu nesouhlas, možná trochu i strach a tak jsem se na něj povzbudivě usmála. S Wessem jsme si stoupli naproti sobě a provrtávali jsme se pohledy. Nehodlala jsem ustoupit. To rozhodně ne, když už jsem se do toho uvrtala, teď necouvnu.

„Princezna má přednost. Vybírej," ušklíbl se Wess a kývl na mě. Protočila jsem nad jeho oslovením panenky, a aniž bych se obrátila ke klukům stojícím před námi, vyřkla jsem svůj výběr.

„Owen."

„Jak předvídatelné," zabroukal si Wess pod nos a ušklíbl se.

Postrčila jsem bradu nahoru a pobídla ho k výběru. „Jsi na řadě."

„Dirk." Dirk byl vazou, byl to snad nejnabušenější hrát Bruins. Šel z něj trochu strach.

Fajn, jak chce! „Zach," vybrala jsem si dalšího hráče. Když chce boj, má ho mít. Můj bude nejlepší brankář. Zachary ke mně dobruslil a popadl mě do náruče, rychle se mnou otočil dokola. I proti své vůli jsem vypískla, když to udělal a neubránila jsem se smíchu.

Postupně jsem si oba vybrali hráče do svých týmů. V tom mém byl Zachary – naše brankářské eso, nejlepší kapitán Owen, pak Braiden, Nicolas a Dean. Oproti tomu Wess měl ve svém týmu Dirka, Railyho, Breka, Luise a jako brankáře Daniela.

Znovu na leděTahanan ng mga kuwento. Tumuklas ngayon