Znovu na ledě

Jako princezna

Vyjeli jsme z centra města a zamířili dál. Jeli jsme dalších asi dvacet minut. Kolem se rozprostírala pole. Stromy kvetly a hrály všemožnými odstíny zelené. Občas se objevil nějaký rybník, dům. Ale převážně jsme jeli krajinou, kde bylo pusto. Oba jsme mlčeli.

Když Owen zatočil na štěrkovou cestu, která vedla mezi stromy, podivila jsem se, kam jede. Po chvíli se před námi objevila rozlehlá zdobená brána. Když jsme před ní zastavili, Owen vystoupil a naťukal do číselníku kód. Brána se začala otvírat.

Vjížděli jsme po dlážděné cestě až k obrovské vile. Měla dvě patra, zdobení a obrovská okna. Dokonce několik balkonů. Zírala jsem před sebe s ústy dokořán a nebyla schopná pohybu. Owen mezitím vystoupil a šel se přivítat s mladou ženou, která k němu doběhla a omotala se okolo něj.

„Tak už pojď," zavolal na mě Owen, když se obrátil k autu a zjistil, že sem se ani nehnula. Zakroutila jsem hlavou a začínala mě zmáhat panika. Podívala jsem se na svoje oblečení a znechuceně nakrčila nos. Měla jsem a sobě obyčejné ryfle a černé tričko. Připadala jsem si jako šmudla.

„Chceš pomoct vystoupit?" zeptal se Owen starostlivě, když došel až ke mně.

„Owene, já..já..." zakoktala jsem se. Jak mu mám sakra vysvětlit, že tam prostě takhle jít nemůžu?

„Tak už pojď, bude to fajn, věř mi." Otevřel dveře a podal mi ruku. Vytřeštěně jsem se na něj dívala. Jeho ruku jsem nepřijala. Prsty jsem pevně zaryla do bezpečnostního pásu.

„Nerozmyslela sis to, že ne?" zeptal se s náznakem zklamání v hlase. Ruku nechal však stále nataženou ke mně. Doufal, že ji přijmu.

„Owene, takhle tam jít nemůžu. Dyť se na mě podívej, sem jak šmudla."

Na to se hlasitě rozesmál. „Ty jsi trdlo, opravdu. Sluší ti to, jako vždycky."

Zakroutila jsem hlavou. „Já to myslím vážně, Owene," trvala jsem na svém. Takhle tam opravdu jít nemůžu. „Zavolám si taxi, nemusíš mě vést zpátky. Už sem ti přidělala dost starostí."

To už k nám přišla i slečna, se kterou se vítal Owen. „Nesmysl, nikam nepojedeš. Pojď dovnitř, něco ti půjčím," pronesla příjemným hlasem. Usmívala se na mě a podávala mi ruku. „Jinak já jsem Róza, nejkrásnější a nejtalentovanější sestřička tady pane hokejisty." Ukázala bradou na Owena.

Chytla mě za ruku a nekompromisně mě vytáhla z auta. Neměla jsem možnost protestovat. Ale na tváři se mi objevil úsměv. Cestou k domu jsem se ještě otočila na Owena, který za námi hleděl a kroutil u toho hlavou, na tváři úsměv.

Róza mě dovlekla do obrovského pokoje, doprostřed postavila židli a donutila mě se na ni posadit. Zírala jsem okolo sebe. Celé místnosti vévodila obrovská postel s nebesy, připadala jsem si jako na zámku. Na druhé straně byl kosmetický stolek s velkým zrcadlem a všemožnou kosmetikou. Za velkým oknem se rozprostíral obří balkón s výhledem na okolní lesy. Byl to nádherný pohled.

„Věříš mi?" zeptala se mě s lišáckým pohledem.

„Měla bych?" odvětila jsem a Róza se rozesmála.

„Opravdu jsi fajn, jak říkal Owen," pronesla mezi smíchem.

Dál už jsem neprotestovala. Chvíli na mém obličeji řádila a pak se vrhla na vlasy. Neviděla jsem, co na mě vytvořila, zrcadlo bylo příliš daleko a obrácené jiným směrem. Mlčky jsem vyčkávala a byla zvědavá, co vytvoří.

Nakonec mi podala dlouhé červené saténové šaty na ramínka s rozparkem až na vrchol stehna. Vytřeštila jsem na ní oči.

„To nemyslíš vážně," protestovala jsem. „Tohle si na sebe neobleču."

„Ale oblečeš!" pronesla rozhodně. Dívala se na mě s odhodlaným výrazem v obličeji. Šaty mi vrazila do ruky a nekompromisně na mě zvedla jedno obočí. Bože, ona je tak panovačná. Jako bych chvílemi viděla sama sebe.

Popadla jsem šaty do volné ruky a odklopýtala za paravan, který sloužil k zajištění soukromý při převlékání. Vážně to tady bylo jako na zámku.

Navlékla jsem na sebe šaty. Šlo to s menšími obtížemi, několikrát jsem málem spadla na zem, jak jsem se neudržela na nohách. Ale musím přiznat, že mi padli jako ulité. Byly lehounké. Připadala jsem si v nich jako víla.

Vyšla jsem z poza paravanu a Róza obdivně hvízdla, když jsem se na ní podívala.

„Taková krása by měla být zakázaná," pronesla obdivně a už kráčela ke mně. Popadla mě za ruku a dovlekla mě před zrcadlo. Z toho pohledu jsem zalapala po dechu i já. Ze zrcadla na mě koukala úplně cizí dívka. Měla dlouhé nohy, které vykukovaly z pod dlouhého rozparku na každé straně šatů. Vlasy ji splývaly ve velkých vlnách po zádech dolů a pár pramenů měla přehozených přes ramena dopředu na prsa. Rty měla výrazně červené a oči... ty oči byly jako oči panenky. Velké a smyslné.

Tohle mám být já? Jasně nejsem úplně škaredá, ale žádná modelka taky nejsem. Jsem sportovkyně, hokejistka. Chodím nenamalovaná, vlasy v nedbalém drdolu a na sobě ryfle. Nikdy mi to však nevadilo, to jsem byla prostě já.

Jenže teď, když se vidím. Bože, ten pohled mi bere dech.

„Děkuju..." hlesla jsem potichu a nemohla ze sebe zpustit pohled.