Znovu na ledě

Posral jsem to (Wessův pohled)

Posral jsem to! Nic by nevystihlo moji situaci víc než tahle tři slova. Posral jsem to! Na plné čáře!

Stál jsem v šatně, převlečený na trénink, který byl i po včerejším plesu povinný a třeštila mi hlava. Takovou kocovinu jsem neměl už... no už hodně dlouho. Po tom, co ode mě utekla a ani mě celou situaci nenechala vysvětlit, jsem sáhl po kamarádovi Jackovi a jako největší ubožák jsem se opil. Ani nevím, jak jsem se dostal domů. Sotva jsem se dokázal ráno vyhrabat z postele a doplahočit se na stadion, ale jak zvládnu hrát a trénovat, to jsem sakra nevěděl.

Nacpal jsem se do chráničů a dresu. Akorát jsem si zavazoval brusle, když se dovnitř přiřítil Owen s vražedným výrazem na tváři. Zvedl jsem svůj pohled od tkaniček, které se mi motaly okolo prstů. Ty svině proti mně něco prostě měly. Jinak jsem si to nedovedl vysvětlit. Ani jsem se nestačil vzpamatovat, když se přiřítil, chytil mě pod krkem za dres a vytáhl nahoru. Díval jsem se do jeho rozběsněných očí a nechápal, co právě dělá. Nebo vlastně chápal, dneska mi to prostě nemyslelo, ne že by včera ano. Sakra. Owen má Roby rád, celou dobu nad ní držel ochrannou ruku a já jsem to posral. Tohle si prostě zasloužím. Takže jsem tam stál, s jeho rukama zaťatýma v pěst na mé hrudi a čekal ránu. Svoje ruce jsem držel povlávající podél těla a nehodlal jsem je zvednout. Ne proti Owenovi.

„Začni vysvětlovat!" zavrčel na mě skrz zaťaté čelisti. „Cos to včera sakra vyváděl?"

Co jsem mu na to měl říct? Že jsem debil? Jo, to by byla pravda. Vymáchal jsem svojí starou známost před očima holce, do které jsem se zakoukal a kterou jsem chtěl získat. Sem prostě idiot. Jenže Suz byla hrozně neodbytná. Vždycky taková byla. Nebýt téhle její povahy, nikdy by jsme spolu nic neměli, a když už ano, tak rozhodně ne tak dlouho. Byla jako přísavka. Slizká a držela se mě jako by na tom závisel život. Oklepal jsem se znechucením.

Mlčel jsem a dál zíral do Owenovi napjaté tváře. Všechno jsem si sumíroval v hlavě, ale šlo to pomalu, kocovina mi zatemnila mysl a všechny moje mozkové buňky nejspíš odumřely. Dobře mi tak.

„Tak sakra, začni už mluvit, nebo za sebe neručím, Wessy!" zavrčel a přitiskl mi pěsti blíž ke krku. Nežertoval.

„Posral jsem to, stačí?" vyštěkl jsem na něj zpátky. Opilost byla svině a moje trpělivost asi nebyla nekonečná. Měl jsem toho dost, já vím, že sem kretén, co si ji nezaslouží. Věděl jsem to moc dobře i sám. Ale nemusel mi to připomínat ještě on. Ne zrovna teď, když mi hlava třeští a chce se mi zvracet. Já to totiž věděl až moc dobře. Užíralo mě to, a jestli to bude takhle dál pokračovat, zbyde ze mě ohlodaná kostra plná zoufalství. Jo, až takovej jsem vůl.

„Ne! Nestačí!" zavrčel. Jeho hlas byl čím dál netrpělivější. „Ona kvůli tobě odjíždí pryč!" Propaloval mě pohledem, kterej by dost dobře mohl vraždit.

„Jo to chápu, taky bych se nejradši pár dní neviděl," přiznal jsem a trpce se ušklíbl nad svojí blbostí. Nestál jsem za to, aby se mnou byla. Zaslouží si někoho lepšího, než jsem já.

„Ty to nechápeš! Ona nejede na dovolenou! Odjíždí! Stěhuje se domů!" Jeho hlas byl čím dál tím víc naléhavější. Zíral jsem na něj a nechápal, co to mele. Však nebydlí zase tak daleko. Nedávalo to vůbec žádný smysl. Myslel jsem, že jsem se včera uchlastal do němoty já a ne Owen.

Zavrtěl jsem hlavou a dál na něj nechápavě zíral. Alkohol je svině, donutí z vás vysát veškerý rozum. Owen viděl, že mi to pořád ještě nedochází a tak zaklel a potichu procedil mezi zuby:

„Do Švédska!"

Když se jeho slova dostala přes mlžný alkoholový opar ke zbytku mého mozku, zkoprněl jsem. Ona. Odjížděla. Do. Švédska. Ta slova mi svítila v mysli halogenovou červení a vydávala zvuk poplachu. Zavřel jsem oči a snažil se to pobrat.