Znovu na ledě

Doktor Hopkins

Slova, která mi minulý týden Aiden řekl, mi neustále zněla v hlavě. Utápěla jsem se v nich a přemýšlela, zda znamenají to, co si myslím, že znamenají. Doslova mě tím vykolejil. Rambo byl součástí mého života tak hrozně dlouho. Nedovedla jsem si představit, že by tady nebyl, že by nebyl součástí moji rodiny. Byl jako můj další velký bráška. Netušila jsem, že on mě může vnímat i jiným pohledem.

Vstupovala jsem akorát dveřmi do haly nemocnice. Čekala mě pravidelná kontrola u doktora Hopkinse. Za tu dobu, co sem chodím, mě sestřičky na recepci už dobře znají. Jen mi kývnou s úsměvem na pozdrav, už se na nic neptají.

Dál jsem se belhala chodbami nemocnice k doktorově ordinaci, když jsem za sebou uslyšela někoho volat mé jméno. Opatrně jsem se za známým hlasem otočila a uviděla ke mně spěchajícího Owena. Přidal do kroku a usmíval se. Jednou rukou na mě mával, druhu si přidržoval sportovní tašku na rameni.

Doběhl ke mně a radostně pozdravil. Viděla jsem mu v očích čirou radost z toho, že mě vidí. Ani já jsem se neubránila úsměvu. Potkat Owena mimo stadion a led bylo pro mě o hodně snazší. Před týdnem, když se na mě s Wessem dívali během zápasu, myslela jsem, že to nesnesu. Jejich pohledy, jejich radost. Bolelo to.

„Co ty tady děláš?" zeptala jsem se, když mě Owen jednou paží obejmul a poté mě pustil.

„Byl sem na zátěžových testech. Nášeho týmového doktora zavolali na ambulanci, takže nemohl jinak. Museli jsme přijet na testy sem." Při těch slovech se dál usmíval. Působil uvolněně, spokojeně. Taky bych si to přála.

Kývla jsem za sebe do chodby. „Já už budu muset jít, čeká na mě doktor Hopkins, už teď se belhám pozdě," pronesla jsem omluvně. Kývl na souhlas, ale jeho úsměv z tváře vymizel.

Rozloučili jsme se a každý šli opačnou stranou.

„Robyn," ozvalo se znovu za mnou. Když jsem se otočila, viděla jsem Owena stát pár metrů ode mě. Upíral na mě smutný pohled. „Přijď se na nás někdy podívat. Všem to udělá radost."

S těmi slovy odešel a já vyrazila do Hopkinsovi ordinace. Zaklepala jsem a na vyzvání vstoupila dovnitř.

„Áá, slečna Torresová," prohodil doktor, když vzhlédl od monitoru a podíval se ke dveřím. Na tváři mu pohrával mírný úsměv.

„Zdravím doktore, omlouvám se za zpoždění." Omluvila jsem se a očima zalétla k berlím v mých rukou. To ony byly příčinou mého zpoždění. Dohromady nám to prostě nešlo. Nebyly jsme kamarádky.

„To je v pořádku, posaďte se, podíváme se na snímky z rentgenu a uvidíme, jaké děláte pokroky," pronesl mile a kývl mi k židli na druhé straně jeho stolu, abych se posadila. Sám vstal a s rentgenovými snímky v rukou přešel k světlům na zdi. Snímky k nim přiložil a pečlivě je zkoumal. Nejsem doktor, takže mi připadly jako změť bílé a černé barvy, neviděla jsem v nich žádný smysl. On zjevně ano.

Díval se na ně a svraštil obočí. Cosi si pod nos mumlal. Po pár minutách světlo vypl, sebral snímky a znovu se posadil za svůj stůl naproti mě. Podíval se na mě a usmál se.

„Vypadá to dobře, slečno Torresová. Myslím, že pokojně můžete začít opatrně chodit bez berlí. Kosti se krásně hojí a koleno potřebuje nabrat svalstvo. Zátěž vám prospěje."

„Pro... prosím?" vypravila jsem ze sebe a nechápavě na něj hleděla.

„Čemu nerozumíte, slečno Torresová?" zeptal se trpělivě a já na něj dál nechápavě hleděla.

„Všemu," vypravila jsem ze sebe. „Vy po mě chcete, abych chodila bez berlí? Vždyť moje koleno je v háji, nemůžu chodit bez berlí." Protestovala jsem a nechápavě vrtěla hlavou.

„Ano, přesně to po váš chci. Vaše koleno se pěkně uzdravuje, kosti srůstávají a potřebujete posílit svaly. Takže přesně to, co po vás chci je chůze bez berlí."

Dívala jsem se, jako by se právě udeřil do hlavy.

„Ale?!"

„Žádné ale," nenechal mě domluvit, ani protestovat. „Kdo z nás dvou je doktor?" zeptal se a na rtech mu hrál potutelný úsměv.

Kývla jsem směrem k němu, jako že on je tady doktor.

„Správně," přikývl. „A když vám něco doktor říká, tak to tak taky bude."

Obrátil se k počítači a začal do něj cosi psát. To bylo znamení, které mi mělo jasně dát najevo, že pro dnešek jsme skončili. Povzdechla jsem si a začala se sbírat z křesla. Popadla jsem berle a chtěla jsem vykročit ke dveřím.

„Ale no tak, co jsem před chvíli říkal? Zeptal se, když jsem k němu byla otočená zády. „Ty berle už necháte dnes tady. Nepotřebujete je." Tvářil se neústupně, když jsem se na něj podívala. Chtěla jsem protestovat, ale nadal mi k tomu možnost.

„Vím, že máte strach. To je samozřejmý. Kdo by ho taky neměl, po vašich zraněních." Usmál se na mě. „Ale pokud nebudete bojovat, zůstanete o berlích celý život, a to snad nechcete. Jste mladá. Jste sportovkyně, sakra jste výborná hokejistka. To vy sama to tentokrát vzdáváte. Bojujte trochu."

Zvedl se a opatrně došel ke mně. Z rukou mi vzal berle, které jsem křečovitě svírala. Nebyla jsem ochutná je pustit. Ne, nebyla jsme připravená je pustit. Byly mojí zdí, obranou. A teď mi je brali.

Doktor se na mě díval s neústupným výrazem na tváři, až jsem berle přece jen pustila. Chytil je a odložil ke stolu. Tam je opřel a znovu se obrátil, aby mi viděl do očí.

„Vaše koleno se výborně hojí. Teď je to jen na vás, jak se k tomu postavíte. Kašlete na ty, kteří vám říkají, že to nejde, že to nezvládnete. Zvládla jste to už jednou. Zvládnete to znovu. Teď se všechno důležité odehrává ve vaší hlavě. Zkuste nad tím popřemýšlet."

S těmi slovy se se mnou rozloučil a já oněměle vyhopkala z jeho ordinace. Kolena se mi třásla, a to nemocné bolelo jako čert, ale v hlavě mi pořád zněla jeho slova, když jsem se belhala chodbami nemocnice.

Vše je jen v mé hlavě. Je tomu opravdu tak?