Znovu na ledě

Přistižena

Od té doby jsem tajně navštěvovala tréninky Bruins. Budete si o mně nejspíš myslet, že jsem šílená nebo maniak, šmírák, možná budoucí sériový vrah, ale já si nemohla pomoct. Za každým dnem jsem tam chodila. Postávala jsem za prosklenými výklenky a zírala na dění pode mnou. Každý den.

Doktorova slova mě nahlodaly. Zanechaly ve mně něco, co jsem nedovedla popsat, ale cítila jsem se po nich o trochu líp. Chodit bez berlí byla dřina. Koleno dostávalo zabrat a večer jsem vždy padla vyčerpáním téměř do kómatu. Neskutečně bolelo, ale současně jsem z toho měla dobrý pocit. Jakby ta bolest byla dobrá. Dobrá bolest... jo asi už mi opravdu přeskočilo.

Jenže jsem tam stála zase. Moje tělo bylo přimáčknuté na skleněné desce a pozorovalo dění přede mnou. Trénink probíhal poklidně, nic neobvyklého a ve mně ten pohled vyvolával novou vlnu zadostiučinění. Měla jsem radost z toho, že jim to takhle pěkně jde.

„Sejdeš dnes i dolů, nebo budeš stát tady, jako každý den?" vytrhl mě ze zamyšlení mužský chraplavý hlas. Prudce jsem se otočila, až mi zakřupalo v koleni. Zaklela jsem a musela se přichytit kliky dveří, abych nespadla.

Okamžitě mě chytly Wessovi ruce a přidržely mě. Podívala jsem se na něj. Na tváři měl ustaraný výraz.

„Ty víš, že sem chodím?" zeptala jsem se potichu. Zahanbeně, že jsem byla přistižena.

„Jo," přikývl na souhlas. „Nejsi zase tak nenápadná, jak si myslíš, že si."

Ušklíbla jsem se na něj a snažila se udržet rovnováhu. Postavila jsem se zpříma a poděkovala mu za pomoc. Vydala jsem se šnečím tempem pryč od něj. Bez rozloučení, bez jediného slova.

„Proč nikdy nesejdeš dolů?" zeptal se za mými zády a já v půlce kroku ztuhla. Čelist se mi napjala a ruce se mi rozklepaly. Zavrtěla jsem hlavou a snažila se vzpamatovat.

Několika rychlými kroky přešel ke mně a chytil mě za ruku. Opatrně mě otočil k sobě.

„No tak, Robyn. Kde je ta holka, která mě setřela každou svojí větou už od prvního dne, kdy jsem ji poznal?" Pátral svýma očima v mém obličeji po odpovědi na své otázky. Jeho ruku drtila tu moji a proudilo z ní do mého nitra příjemné teplo, až mě místo, kde se mě dotkl, začínalo brnět.

Nad jeho slovy jsem se musela pousmát. Má pravdu. Kde je ta holka? Kam se poděla?

„Chceš upřímnou nebo společensky přijatelnou odpověď?" zeptala jsem se po chvíli a jemu se na tváři vytvořil jeho typický šibalský úsměv.

„Tu upřímnou, samozřejmě," odvětil, ale na tváři mu dál pohrával ten samý úškrn.

Moje oči zaletěly do místa za ním. Zadívala jsem se na obrovskou ledovou plochu a trénující družstvo na něm. Smutně jsem si povzdechla.

„Mám strach," pronesla jsem potichu po dlouhých minutách ticha a zírání. Znovu jsem se mu zahleděla do očí. Přiznat to bylo něco neskutečné, jako by ze mě spadl kámen o velikosti dvojpatrového domu. Přesně takový to mělo účinek, vyslovit takhle dvě slova. Bylo to osvobozující.

„Že by drsná Robyn Torresová přece jen měla z něčeho strach?" pronesl škádlivě a já ho na oplátku pleskla do ramena. Měl na sobě chrániče, takže to nemohl ani cítit. Jen se smál moji snaze.

„Teď doopravdy, Robyn. Proč nejdeš dolů? Všichni by z toho měli radost." Díval se na mě zkoumavým pohledem.

„Doopravdy mám strach," zopakovala jsem svoji předchozí odpověď. Myslela jsem ji upřímně. Ani nevím, proč mu to vlastně říkám. Ale měla jsem pocit, že bych k němu měla být upřímná. Že si to zaslouží. Bylo to zvláštní.