Znovu na ledě

To zvládneš, Torresová!

Řeknu vám, že po sobotním přátelském zápase jsem padla do postele a usnula ani nevím jak. Byla jsem ráda, že kluci vyhráli. Že můj tým vyhrál. A to i mým přispěním. Měla jsem z toho radost. Přesto mi v hlavě pořád zněla Wesova slova, jeho urážky a nepřátelský tón. Netušila jsem, co jsem provedla, aby se ke mně tak musel chovat. Jasně, i já jsem dost protivná, sarkastická a výbušná. Ale nemám důvod na lidi utočit jen podle toho, že se mi na první pohled nelíbí.

Byla neděle a ještě k tomu den po zápase a to znamenalo jediné – volno. Přesto jsem neváhala a po vydatné snídani vyrazila na stadion. Chtěla jsem využít volného času a klidu na cvičení. Po zápasu byl trénink pro hráče dobrovolný a je mi jasné, že po včerejšku nikdo z nich na stadion ani nepáchne. A přesně to mi vyhovuje.

Hodiny jsem strávila posilováním. Tělo jsem měla momentálně v jednom ohni. Bolely mě svaly, o kterých jsem už dlouhou dobu ani nevěděla, že je mám. Přesto jsem nepolevovala. Potřebovala jsem vypnout, zahnat myšlenky, věnovat se něčemu jinému.

Vyčerpaně jsem se svezla na lavičku, napila se vody a ručníkem si utřela pot z čela. Ztěžka jsem oddechovala. Za okny tělocvičny zářil západ slunce. Hrál všemi možnými odstíny oranžové, žluté a červené barvy. Byla to nádhera, dech beroucí úkaz.

Dívala jsem se, jak slunce zapadá za vysoké budovy betonové džungle, ve které momentálně žiju a přála jsem si být zase ta malá holka. Holka s rozbitými koleny, která běhala k zamrzlému rybníku a pletla se do hry starším klukům. Ta holčička bez starostí, bez předsudků, bez omezení, bez zničeného snu. Ta, která měla vizi, že se jednou stane velkou hokejistkou.

Chybělo mi klidné prostředí vesničky, ve které jsem vyrostla. Klid a příroda kolem. V zimě nikde nekončící sněhová plocha a v létě slunce, které vás pálilo do očí hned, jak jste vyšli ven. Chyběla mi rodina, lidi co mám ráda. Sousedi, u kterých jsem byla pečená vařená. Kamarádi na život a na smrt a samozřejmě taky první láska, o které jsem si myslela, že vydrží věčně. Stýskalo se mi po tom bezstarostném děvčeti, kterým jsem kdysi bývala. Chtěla bych jí být znovu.

Osprchovala jsem se, převlékla a vyrazila na cestu domů. V hlavě jsem měla pořád ten stejný zmatek. Cvičení sice pomohlo unavit tělo, ale mysl a duše zůstala nepoškozená, neunavená, plně funkční. Nevěděla jsem, zda nadávat, smát se, rozbíjet věci nebo brečet. Bože, jsem psychopat že?

Nevím, jak se mi to povedlo, ale najednou jsem se ocitla v zázemí, které navazovalo na ledovou plochu. Procházela jsem okolo vystavených hokejek, puků, které vstřelili do brány slavné góly, podepsaných dresů, až jsem došla k výstavce bruslí. Zastavila jsem se a opatrně po nich přejela dlaní. Byly tak známé. Nepoddajné a přesto ohebné a pružné. Tak moc mi chyběly. Ten pocit, když si oblékáte výstroj a vyrážíte na led. Fanoušci na vás pokřikují, povzbuzují vás a vy do toho jdete na plný plyn. Nelitujete, prostě do toho dáte všechno, i kdyby jste měli vypustit duši, ten zápas, který právě hrajete, je ten nejdůležitější...

Netuším, co mě to popadlo, ale najednou jsem uchopila jedny z vystavených bruslí do rukou a už si to řinula k tribunám. Obešla jsem je a posadila se na střídačku domácího týmu. Zhluboka jsem se nadechla a začala si brusle nazouvat.

Padly mi jako ulité. Pomalu, pečlivě jsem je zašněrovala a vstala jsem. Když jsem se postavila, nohy neudržely původní nátlak a málem jsem se skácela k zemi. Na poslední chvíli jsem se zachytila mantinelu a nespadla. Zhluboka jsem dýchala. Můj pohled se zaměřil na led. Na lesklou tvrdou nepoddajnou plochu přede mnou, představující můj životní sen.

Tam jsem měla být. Měla bych tam být každý den, na sobě výstroj, brusle, v ruce hokejku a na ní puk. Měla bych trénovat, měla bych být v týmu a znovu hrát. Kdyby to jen šlo...

Sundala jsem ochrany čepelí a odhodila je stranou. Opatrně jsem položila jednu brusli na led a po chvíli druhou.

To zvládneš, Torresová, říkala jsem si v duchu. Pořád dokola jsem si to opakovala. To zvládneš, to zvládneš, to zvládneš...

Udělala jsem krok dopředu, pak druhý, třetí... Zavřela jsem oči a nechala se unášet momentem. Byl to instinkt. Jako bych nikdy neměla žádné zranění, jako bych neměla pauzu. Bylo to, jako bych na ledě před zápasem stála zrovna včera. Jakoby neuběhlo tolik času.

Udělala jsem pár temp a ocitla se uprostřed ledové plochy. Ucítila jsem mrazení po celém těle. Bylo to jako deja vy. Byl to zázrak. Tak známý pocit. Nemyslela jsem si, že se mi tohle ještě někdy v životě poštěstí. A teď tu jsem. A jsem šťastná. Konečně kompletní, celistvá. Jsem to opět já – Robyn Torresová.

Roztáhla jsem paže od sebe a zatočila se dokola. Se zavřenýma očima jsem zvedla hlavu k prostoru nade mnou a představovala si, že jsem opět u nás doma. Je zima, nad hlavou mi svítí hvězdy a já jsem na zamrzlém rybníce. Kluci hrají hokej a já se jim pletu pod nohama.

Musela jsem se zasmát. Byly to moje nejkrásnější vzpomínky na dětství.

Nohy mě nesly sami. Nezapomněly, jak se bruslí, ani co mají dělat. Rozjela jsem se a několikrát obkroužila led dokola. Bylo to neskutečné. Po tak dlouhé době.

Vzala jsem do rukou jednu z hokejek, které byly položené ve změti věci na střídačce. Ozkoušela její pružnost, délku, uhel sklonu. Na led jsem shodila puk a vyrazila proti bráně. Udělala jsem pár otoček a obratů... Cítila jsem se jako v sedmém nebi. Protože jsem nic z toho nezapomněla. Měla jsem to prostě v krvi.

Vystřelila jsem a puk zapadl do sítě.