Znovu na ledě

Tak už s tím konečně něco dělej!

Říká se, že čas zahojí všechny rány a duši se uleví. Říká se, že chlapy přece nebrečí, že to jim jen na řasách roztává padající sníh. Říká se, že každý člověk je nahraditelný a že na jeho místo je přichystaných vstoupit tucet dalších. Že když člověk sejde z očí, sejde taky z mysli...

Tak proč mi sakra není líp? Proč mi tolik chybí? Proč ji nemůžu dostat z hlavy? Proč každá moje myšlenka patří jen jí? Jsou to jen keci... keci...keci...

Právě jsem zahrál snad nejhorší třetinu ve svým životě. Prohráváme 5:0 a to jen díky mě. Sedím v kabině s hlavou v dlaních a snažím se vzpamatovat. Marně! Jsem duchem nepřítomnej a úplně mimo. Nedokážu se na nic soustředit, naprosto na nic. Nemám na nic náladu, hra mi proklouzává mezi prsty, nejím, nespím, neexistuju...

Ne že by to bylo poprví. Od tý doby, co Robyn bez rozloučení odletěla, to se mnou jde od desíti k pěti. Nedokážu na ní přestat myslet. Nedokážu přestat doufat, že mi jednoho dne vysvětlí, co jsem udělal tak hrozného, že přede mnou vyloženě utekla. Pevně věřím, že ji ještě někdy uvidím. Pořád před očima ale vidím ten obličej plný bolesti, poslední pohled, který mi večer předtím věnovala. Je to jako rána na solár. Pokaždý, znovu a znovu a znovu. Když zavřu oči, vidím ji. Stravuje mě to zevnitř.

Divím se, že mě trenér ještě nevyloučil ze základní sestavy. Má se mnou svatou trpělivost. Kdyby ji tak měli i všichni ostatní. Vidím pohledy kluků, napůl soucitný, napůl nasraný. Vidím na nich, že by mi nejradši nakopali prdel, vyštěkli na mě, jakej jsem idiot. Ale nikdo nic neřekne. Nechávaj mě bejt a doufaj, že se brzo vzpamatuju. Kéž by, hoši.

Ale co, zasloužil bych si to, všechno. Měli by mě sesadit. Předvádím hovna a beru za to takový prachy. No řekněte sami, je to vůbec spravedlivý? Myslím, že není.

Jenže já se nedokážu vzpamatovat. Nevím, jak to mám udělat. Jak jí mám, zatraceně, dostat z hlavy? Vždyť není jediná ženská na světě. Sakra, nikdy jsem kvůli ženský toho tolik nepodstoupil, jako kvůli ní. Nikdy jsem žádnou nechtěl tak moc, jako ji, už od první chvíle. Nikdy jsem k žádný necítil to, co cítím k ní. Nechci jen její tělo, jak tomu vždycky u každý bylo. Chci ji celou, se vším všudy. S jejími starostmi, s její radostí, chci být u ní, když se bude ráno probouzet a když bude večer usínat. Chci ji držet v náručí, hladit každý kousek jejího těla, líbat ji. Chci jí vidět brečet, bojovat, smát se, čistit si zuby. Chci, aby chodila po bytě v mé košili, dělala mi snídani a zpívala si u toho. Chci ji držet za ruku a hrdě ji představovat ostatním a vrhat šílený pohledy na každýho borce, co se na ní byť jen podívá.

Sakra! Sakra! Sakra! Zatracená Robyn Torresová!

Když mi v tu chvíli někdo odtrhne ruce od obličeje, okamžitě vystartuju vzhůru a ocitnu se tváří v tvář Owenovi a jeho tvrdému pohledu. Zatnu pěsti a skrz zuby se mi dere zavrčení. Díváme se jeden druhému do očí, ani jeden neustupujeme. Vidím, jak mu cuká čelist a jak ji napíná vztekem. Když už i tomuhle chlapovi dojdou nervy, musí to být se mnou dost špatný.

„Vzpamatuj se už konečně, Wessy!" zavrčí na mě a já ho dál propaluju pohledem. Hraju si na tvrďáka, i když je ze mě troska. To tady ví každej.

Neodpovím. Jen na něj dál neúprosně zírám. Vím, že má pravdu. Měl bych se vzpamatovat. A to že má pravdu, mě štve ještě daleko víc.

„Starej se o sebe!" zavrčím. Odvrátím se od něj a chci se posadit zpátky na lavičku. Ale Owen mě nenechá. Popadne mě za paži a prudce mě otočí k sobě. Ještě se mnou neskončil.

Narazím do něj a už chci zvednout pěst, jenže on mě zastaví. Zná mě až moc dobře. Už se s mým vnitřním idiotem setkal. A ne jednou. Takže mi pěst chytne dřív, než ho stihnu praštit. Vím, že nás všichni pozorují, ale nikdo se do toho neodvažuje plést. Je to jen mezi mnou a jím. Možná taky ještě mezi Robyn, jenže ta tady není.