Znovu na ledě

Dres s číslem 77

Charitativní večer byl parádní. Líbilo se mi, jak se kluci věnovali dětem. Byli jako puberťáci co mají prázdniny. Fakt to stálo za to. Hlavní program skončil a lidé se postupně začali rozcházet. I když hlavní fanynky stepovaly pod podiem a čekaly na svůj úlovek. Snažily se odchytit nějakého hokejistu jen a jen pro sebe. Hodně štěstí, děvčata.

Brácha mě obejmul okolo ramen a ochranitelsky si mě přitáhl k sobě.

„Tak co, Robyn? Je na čase jít domů?" zeptal se mě a zahleděl se mi do očí.

„Ano, ale ještě skočím ke stánku se suvenýry. Chci být dneska taky něčím užitečná," přiznala jsem. Táj na to jen kývl.

„Kup něco i za mě ano?" To už jsem se vymanila z jeho sevření a vykročila ke stánkům se suvenýry. Ani jsem se neotočila, jen jsem zdvihla ruku a na znamení souhlasu mu zamávala.

Prohlížela jsem si jednotlivé zboží a přemýšlela, co si vybrat. Bylo tady snad naprosto všechno. Od fanouškovských dresů, podepsaných kartiček s fotkami, hokejové puky, figurky hokejistů, ale taky šperky, dřevěné výrobky, obrázky. Vše na co jste si jen vzpomněli. Chodila jsem od stánku ke stánku a nebyla schopna si vybrat. Už jsem začínala přemýšlet, že raději věnuju pouze peníze. Přece o to tady šlo hlavně ne?!

Když už jsem se to chystala udělat, padl můj zrak na figurky hokejistů. Byly autentické, v každém z nich jsem poznala právě toho zamýšleného hrdinu na ledové ploše. Ten kdo je tvořil, byl opravdu šikovný. Můj zrak ale spočinul právě na jednom z nich. Zhruba uprostřed vší té změti figurek zela poslední figurka s číslem 77. Byla tam sama mezi ostatními čísly a mezi ostatními hokejisty. Opatrně jsem po ní přejela prsty. Byla jako magnet, jako kdyby mě k ní táhla neviditelná síla.

Copak jsem se zbláznila? Ptala jsem se sama sebe. Přece si domů neodnesu Wessovu figurku. Ale je poslední... Vzít si ji nebo ne? Toť otázka.

„Jsou povedené že?" pronesl za mnou hluboký zastřený hlas a já sebou mírně cukla. Otočila jsem se a ocitla se tváří v tvář Wessovu úsměvu. Stál tak blízko mě, že kdybych udělala krok, ocitla bych se v jeho náručí. Zatajil se mi dech, a kdybych za sebou neměla stůl se suvenýry, nejspíš bych sebou flákla rovnou na zem. Co to se mnou ksakru je?

Dívali jsme se jenom na druhého. Z očí do očí a já se v těch jeho hlubokých temných studních začínala ztrácet. Pomalinku zvedl ruku a doputoval s ní k mému obličeji. Tam jakoby na sekundu zaváhal. Po ní svůj pohyb ovšem dokončil a zastrčil mi prameny vlasů za ucho. Mírně se přitom dotkl polštářky prstů mé tváře. Reakce byla okamžitá. Bylo to, jako když stisknete vypínač. Celým mým tělem projela vlna energie a rezonovala a rezonovala. Nejintenzivněji právě v místě, kde se jeho pokožka dotkla té mojí.

„Už jsem si myslel, že tě nestihnu. Že jsi odešla bez rozloučení," pronesl potichu zhrublým hlasem a pořád přidržoval svoji ruku u mě. Pomalu s ní sjížděl dolů, z mé tváře k mému rameni a pomalým pohybem dolů po mé paži. Všude po celém těle jsem měla husí kůži. Zatajila jsem dech. Nebyla jsem schopná nadechnout se, dostat do plic tak potřebný vzduch. Ne, nešlo to. Nebyla jsem schopná ani nic říct. Zmohla jsem se jen na civění na toho muže přede mnou a jeho ruku na mé paži.

Nevím, jakou dobu jsem na něj zírala a on zase na mě. Ale oba jsme mlčeli. Nebylo to ovšem trapné ticho. Spíš mezi námi rezonovalo napětí. Napětí, které vyplňovalo každou molekulu vzduchu mezi námi. Napěti, které sílilo s každou sekundou.

Musela jsem zavrtět hlavou, abych se vzpamatovala.

„Jáá.. J..." vypadlo ze mě. No výborně, Torresová, ještě začni koktat, kárala jsem se v duchu. A Wess se na mě smál tím jeho okouzlujícím úsměvem, kdy zvedne jeden koutek úst víš než druhý a na tvářích se mu objeví důlky. Ach. Můj. Bože. „Chtěla jsem... Chtěla... Přispět."