Znovu na ledě

Jedno malé vítězství

Dalo to práci. Dalo to sakra zatraceně neskutečně moc práce a snažení a přemlouvání a podlézání. Ale dokázala jsem to. Stála jsem tady a byla to skutečnost. Opravdu jsem to dokázala. Zařídila jsem sponzoring, zařídila jsem místo, čas, vybavení. Všechno co bylo potřeba. Měsíc zařizování, měsíc zoufalství, měsíc tvrdé práce, měsíc neskutečné snahy.

A teď jsem se dívala na led, který se rozprostíral přede mnou, na něm tolik dětí, jejich smích, rozzářené obličeje, naděje v očích a mezi nimi, jako výrostek, se tyčil Thomas. V tu chvíli jsem si uvědomila, že to za to opravdu stálo. Každý okamžik, každé slovo, každý slib, každé propocené tričko, každé sprosté slovo, kterými jsem je počastovala, každá vteřina kdy jsem prosila místní podnikatele a papaláše. Stálo to za to. Pro ty úsměvy, které měli děti na tvářích a pro ten pocit, který ten pohled vyvolal v mém srdci.

Thomas zalétl pohledem dokola, a když mě spatřil, usmál se. Rty se mu roztáhly do velkého upřímného úsměvu a já mu ho opětovala. Kývl na mě a pak vrátil všechnu pozornost zpátky k dětem. Snažil se je zpacifikovat. Úsměv mu z tváře ale nemizel, i když si s dětma nevěděl vůbec rady. Totálně mu přerůstaly přes hlavu.

Bez jeho podpory a přítomnosti bych toho všeho nikdy nedokázala. Snažil se se mnou, podporoval mě v tom, o co jsem se snažila a byl z toho stejně nadšený jako já. Oba jsme měli neskutečnou radost z toho, že se nám povedl tenhle zázrak.

V těch posledních dnech, vlastně v tom celém posledním měsíci, mě zařizování hodin a všeho okolo nich tak zaměstnávalo a pohltilo, že jsem si uvědomila, jak moc mi nějaký cíl pomáhá jít dál. Dokonce byly i chvíle, kdy ta bolest v mé hrudi, v místě mého roztříštěného srdce, polevila. Jakoby se na malý okamžik vypařila. V těch vzácných chvílích jsem se dokonce mohla svobodně nadechnout. Nadechnout a dýchat, bez bolesti, bez trápení, beze smutku. Mohla jsem jen být. Bylo to osvobozující. V těch okamžicích jsem to byla zase já. Sama sebou.

A byly to právě tyto okamžiky, které mě hnaly dál. Okamžiky naděje. Naděje, že zase může být líp. Že není všem dnům konec. Že život je sice svině, ale že ho dokážu zvládnout.

Takže jsem zatnula zuby, natáhla si ortézu na koleno, nasoukala se do speciálních box s bodci na led, zavázala je a vstala. Odhodlaně jsem se nadechla. Vtáhla jsem do plyn co nejvíc vzduchu to šlo a vykročila směrem k ledu. Přichytila jsem se hrazení a opatrně otevřela dvířka. Přede mnou se rozprostřel třpytící se, blýskající a tak nádherně vypadající led. Pableskoval. Vypadal, jako bych ho nikdy neopustila. Jakoby si neuvědomoval, že je smyslem mého života a zároveň i moji zkázou. Prostě tam byl a lákal mě k sobě.

Moje srdce zběsile tlouklo. Sakra, jak může takhle tlouct, když je roztříštěné na miliony kousků. Jak mi může takhle zběsile ovlivňovat puls a dech? Měla jsem nutkání podívat se před sebe. Vyhledat jejich obličeje, třeba by mě to donutilo udělat ten poslední krok a vkročit na led.

Jenže v tuhle chvíli tady nebyl člověk, o jehož podporu jsem stála nejvíc na světě. Nebyl tady člověk, jemuž patřilo mé roztříštěné srdce a každá naděje, kterou jsem kdy měla. Byl tisíce kilometrů daleko. Žil svůj život.

A já musím žít ten svůj.

Kousla jsem se do rtu, abych zahnala vzlyk, který se mi dral z hrudi. Okamžitě jsem ucítila kovovou pachuť krve, ale nepřestávala jsem ho dál drtit mezi zuby. Ruce se mi třásly a všechen hluk jakoby se okolo mě vypařil. Bylo ticho. Tíživé, věčné, všudypřítomné a vlezlé. Nepřekonatelné ticho.

Které nakonec přerušil Thomasův hlas.

„To zvládneš, Robyn!"

Nevšimla jsem si, že dobruslil až ke mně. Ale když jsem při těch slovech vzhlédla od ledu, pořád se rtem mezi zuby, stál jen dva kroky přede mnou, díval se na mě s úsměvem na tváři a natahoval ruku před sebe dlaní vzhůru. Nabízel mi ji, abych se jí dotkla. Abych přijala jeho pomoc. Dával mi najevo, že v tom nejsem sama.

Zalétla jsem pohledem za jeho záda a zjistila, že to ticho, které jsem vnímala, bylo skutečné. Děti stály, nehnutě a zíraly na nás. Zíraly na mě. Na můj vnitřní boj. A ani nedutaly.

Zavřela jsem oči. Stiskla jsem víčka tak pevně k sobě, až to bolelo. Protože se mi před nimi vybavilo všechno. Ten okamžik mého zranění. Uvnitř jsem cítila bolest, jakou jsem cítila i tehdy. Poprvé i podruhé. Děsilo mě to. Led mě děsil. Moje zranění mě děsilo. Já jsem děsila sama sebe.

Ucítila jsem na svém předloktí velkou dlaň a hřejivý pocit se rozlil do dalších částí mého těla. Otevřela jsem oči a uviděla před nimi Thomase, který teď už byl přímo u mě. Svíral moji paži ve svých rukou. Na tváři podivný výraz.

A když jsem otevřela oči, věděla jsem, co v nich musel vidět. Všechnu tu bolest, tu ztrátu, ten strach. Musel to vidět všechno, protože právě to se ve mně odehrávalo a já to nedokázala skrýt. Musel to všechno vidět, protože se jeho tvář změnila. Prudce sebou cukl, jakoby dostal facku, zatnul čelist, ale nepouštěl mě.

Na moment zavřel oči, a když je otevřel, jeho výraz se změnil zpět. Povzbudivě se na mě usmál. Chtěl mi dodat odvahy.

„To zvládneš!" promluvil znovu. „Nejsi v tom sama. Jsem tady."

Opakovala jsem si v duchu jeho slova pořád dokola. Opakovala jsem si, že to zvládnu, že to já, Robyn Torresová, zvládnu. Že nejsem sama. Že mám lidi, kterým na mě záleží. Že jsem silná.

Přála jsem si, aby to byla pravda. Aby byla pravda, že jsem tak silná, jak si o mě myslí můj táta. Chtěla jsem sama v sebe věřit tak moc, jak ve mně věřil on. Chtěla jsem, aby to byla skutečnost. Když jsem hrávala hokej, tehdy před zraněním, měla jsem pocit, že jsem neporazitelná. Že dokážu všechno, co si zamanu...

A pak mi život ukázal, jak moc jsem se pletla. Jediný okamžik zničil všechno to, o co jsem nejvíc stála.

Podívala jsem se na Thomase, který se na mě pořád neochvějně usmíval a povzbuzoval mě.

A já si uvědomila, že mám pořád přece jen ještě na vybranou. Měla jsem možnost volby, i když jsem si to nejdřív vůbec neuvědomovala. Ale bylo to tak. Buďto nechám život, aby mi zkazil naprosto všechno. Podlehnu svému zranění a budu se litovat. Zahodím všechno ostatní, co mi život nabízí a co můžu dělat.

Nebo.

Nebo zatnu zuby, vkročím na led a zařvu na toho zmetka jménem život, že mě nedostane. Že jsem jako mor, když mě vyhodí dveřma, já přijdu oknem.

Takže jsem se pustila hrazení, kterého jsem se držela tak křečovitě, až mi klouby zbělaly námahou a tlakem. Chytila jsem se Thomase za paži a položila nohu ve speciální obuvi na led.