Znovu na ledě

Porazila tě holka

Nebudu vám lhát, byla jsem ve svém živlu. Vyrůstala jsem mezi klukama, hrama na počítači a konzolích, hraním hokeje a bitkami. Prostě v chlapeckém světě. Nějaká fifa mě nemohla vykolejit. Byla jsem soutěživá. Sakra, já jsem tak ráda vyhrávala. Uměla jsem vyhrávat. To mě ti moji kluci naučili. Udělala bych pro to cokoli.

Ani nevím, jak dlouho jsme tady tak blbli, když přišla řada na mě. Přisedla jsem si na gauč, kde mi Dirk uvolnil místo, a já dopadla do měkkých podušek vedle Zacharyho. Podíval se na mě a na tváři se mu objevil samolibý výraz.

„Dívej se děvče a uč se," pronesl a mrkl na mě. Všichni ostatní se rozřehtali.

„Joo, ukaž mi, jak se to nemá dělat," vrátila jsem mu jeho popichování. „Máš se na co těšit, zesměšní tě holka."

Owen, který se usadil za mě na opěradlo gauče, se rozřehtal a poplácal Zacha po rameni.

„Ta ti dává čočku a to jste ještě ani nezačali hrát, kámo."

Otočila jsem hlavou, abych se na něj mohla podívat a ušklíbla jsem se. Oni ještě neví s kým mají tu čest. Když dráždíš hada bosou nohou, uštkne tě. Já v tuto chvíli byla ten had. Nebudu sice někoho kousat, ale budu rozhodně dost nebezpečná.

Spustil se zvuk píšťalky čárového rozhodčího a Zachův hráč vykopl míč. Okamžitě jsem se napřímila, ovladač v dlaních jsem pevně sevřela a nastavila se do šíleně soustředěného modu. Mě neporazí. Kývala jsem se ze strany na stranu, hulákal jsem u toho, nadávala, radovala se.

Můj útočící hráč přihrál dalšímu o pár metrů před ním, ten za běhu spacifikoval míč na noze a obehrál protivníkova hráče levou zadní – housle!! Yes! Moje postavička soupeře oběhla a už se řítila na bránu. Napřahovala se, ještě... ještě.... Aaaa... vykopla jsem.

Viděla jsem to celé jako ve zpomaleném filmu, trajektorii míče, odpor vzduchu, bránící hráče. A míč dál letěl. A letěl a letěl, až zasáhl spodní část břevna nad brankářovýma nataženýma rukama a zapadl za jeho záda do brány.

„Yes!" vyskočila jsem na nohy a zakroutila boky. „o tomhle jsem mluvila!"

„To je moje holka!" chválil mě Owen a ťuknul si se mnou pěstí na znamení vítězství. Na tváři mu pohrával veliký úsměv, který byl tak nakažlivý, že jsem se řehtala taky s úsměvem od ucha k uchu.

Zach jen kroutil hlavou a dál se soustředil na hru, která pokračovala. Zapadla jsem zpět do sedačky a pokračovala ve hře. Jenže bože, Zach byl prostě marný! Ať se snažil jakkoli, pokaždé jsem ho bez větší námahy obehrála. Výcvik s mým bráchou a Rambem je přece jenom k něčemu dobrej.

Rozdrtila jsem Zacharyho 5:1 a on se s poraženým výrazem odebral do kuchyně. Prý si musí dát panáka nebo tu potupu nepřežije. Zach je skvělej hokejista, ale jako fotbalista nebo hráč video her je marnej.

Rozhlížela jsem se kolem a čekala, kdo bude další na řadě.

„Kdo je další pán na zesměšnění?" vyzývavě jsem zakývala obočím. Všichni koukali jinam, jen aby na ně nepadl los. Bylo to jako za starých časů ve škole. Když se nepodíváte na učitele, tak vás nemůže přece vyvolat. To je něco jako zákon.

V tom vedle mě dopadlo na gauč těžké tělo. Kostra sedačky pod tou tíhou zakvílela a propadla se tak, že jsem bokem sklouzla na mého nového soupeře. Věděla jsem, kdo to je, aniž bych se musela otočit. Bylo to tou vůní. Mentol s příměsi čistě mužské nádhery. Byla opojná.

Opatrně jsem se otočila. Wessley se na mě šklebil. Zrovna bral do ruky ovladač od konzole.

„Teď jsem na řadě já, princezno," uculil se a pak obrátil svoji pozornost k hrací ploše. Jenže já od něj nemohla odtrhnout oči. Zírala jsem na to, jak se naše těla dotýkají, jak je ke mně blízko a příjde mu to samozřejmé. Tělem mi projížděly vlny energie a adrenalinu. Teď se mám soustředit na hru? Nemožné!