Znovu na ledě

Night Rage

Cítila jsem vítr, který se mi opíral do celého těla. Cítila jsem adrenalin, který mi pulzoval v žilách. Cítila jsem pod sebou pevné mužské tělo. Cítila jsem napínat svaly, které měl na břiše pod mýma rukama. Cítila jsem jeho božskou vůni. Bylo to něco nepopsatelného, voněl prostě jako on s příměsí mentolu. Cítila jsem, jak se pod helmou křením, jako blázen.

Vypískla jsem radostí. Užívala jsem si to. Uvolnila jsem se. Celé moje tělo, jeho dřívější napjatost, byla ta tam. Bylo to tak osvobozující! Vítr ve vlasech, které mi trčely zpod helmy. Úsměv na tvářích, v hlavě prázdno. Jen klid a mír. Byla jsem sakra spokojená.

Okolí kolem nás proudilo a každou chvíli se měnilo. Velkoměsto jsme nechali v dálce za sebou a ujížděli krajinou pryč. Museli jsme jet rychle. Sakra rychle a bylo to perfektní.

Vždyť já jedu na motorce! Já, Robyn Torresová, která přísahala, že na motorku nikdy nesedne, na ní teď jedu! Co to s tím klukem je, že mě k tomu přiměl a ani mě pro to nemusel unést, nacpat do pytle a ten přes tu motorku přehodit? Jak se mu to povedlo? Zeptal se mě, jestli mu věřím. Když jsem přikývla v odpověď, myslela jsem to vážně. Já mu věřila. Ať už za tím bylo cokoli, bylo to tak.

Sjeli jsme výjezdem z dálnice a nějakou dobu se proplétaly vesnicemi. Různě barevné baráčky se objevovaly a zase mizely v dáli. Jeden modrý, další šedý, pak červený, následován žlutým... Byla to směsice barev, která splývala dohromady v duhu.

Wess zatočil na polní cestu a pokračoval v jízdě. Od kol motorky odletoval prach a kamínky, až se za námi tvořila nepřehlédnutelná mlha. Minuly jsme bránu a vjeli na jakýsi rozlehlý pozemek. Po pár stovkách metrů se před námi objevil statek. Znáte to, velké cihlové budovy, červené stodoly, pole všude kam se podíváš a zvířata, hlavně ta zvířata. Koně, ovce, býci. Nedaleko dokonce volně pobíhaly slepice.

Když zastavil, pokynul mi hlavou, abych seskočila dolů. Ihned jsem poslechla. Seskočila jsem z motorky a při dopadu na hliněnou zem se mi kolena málem podlomila. Musela jsem se přidržet sedadla motorky, abych nabrala ztracenou rovnováhu. Po jízdě na motorce jsem měla celé tělo prokřehlé a jakoby z gumy. Ale ten pocit byl neskutečný.

Sundala jsem si helmu a protřepala si vlasy. Rukou jsem se je snažila uhladit do nějaké rozumné formy. Nevím, zda se mi to vůbec povedlo. Rozhlížela jsem se kolem, fascinovaná, když se ze stodoly poblíž nás vyřídil mladý muž v kostkované košili a černých kalhotách. Na hlavě měl kovbojský klobouk a boty od hnoje a bláta. Tvář mu zrobil obrovský úsměv s dolíčky, který mi byl tak moc povědomý.

„No ty bláááho, nečekal bych, že tě uvidím tak brzy!" křičel na nás a přidal do kroku. Těkala jsem pohledem mezi nově příchozím mužem a Wessem, který si mezi tím sundal helmu, ale pořád seděl opřený o motorku. Ze široka se usmál, pak seskočil dolů a muže objal.

„Rád tě vidím!" řekl muži v kovbojském klobouku. Oba se usmívali od ucha k uchu. Poplácali se po zádech. V tu chvíli mi došlo, proč je mi ten úsměv tak povědomý. Je to stejný úsměv, který na své tváři umí vydolovat i Wess. Tohle musí být...

„A kdo je tahle překrásná slečna?" zeptal se kovboj a obrátil svoji pozornost ke mně. Obešla jsem motorku pár rychlými kroky a natáhla k muži ruku.

„Jmenuju se Robyn," představila jsem se. „Jsem... bývala jsem pomocná tre..." chtěla jsem vysvětlit, kdo jsem, ale muž mě nenechal domluvit.

„Tak tohle je ta slavná Robyn Toressová," usmál se na mě, shlédl mě od hlavy k patě. Ignoroval moji nataženou ruku. Místo toho mě rychle objal. Pak se obrátil k Wessovi. „Ve skutečnosti je ještě krásnější než jak jsi ji popisoval."