Znovu na ledě

Holčička

Bylo to moje malé vítězství. Vlastně nebylo až tak malé. Pro mě to byl přímo zázrak. Malý krůček pro lidstvo, velký krok pro Robyn Torresovou.

Hodiny na ledě byly skvělé. Ty děti a jejich nadšení mě nabíjeli energií tak moc, jak se to už dlouho nepovedlo. S Thomasem jsme se na hodinách střídali, ale většinou jsme tady byli oba dva. Vždy záleželo na tom, jak to vyšlo. Za tu dobu, co jsme vše zařizovali a poté vedli, se z nás stali velmi dobří kamarádi. Nikdy by mě nenapadlo, že nafoukaný Thomas Norton umí být šarmantní, přátelský, umí naslouchat a bude s ním takovou sranda. Stal se člověkem, který mě nevědomky tahal zpátky nad hladinu z těch sraček, ve kterých jsem se vrátila z Bostonu. Byla jsem mu za to vděčná.

Před domem zatroubilo auto, já hned vyskočila a štrádovala si to ke dveřím. Po cestě jsem popadla batoh s věcmi a už jsem sahala po klice, když se rozletěly vchodové dveře a v nich stál, kdo jiný než Thomas. Široce se usmíval.

„Kde je moje nejoblíbenější mamča?" zašvitořil a mrknul na mě.

„Já nejsem žádná mamča, ty hulváte!" protestovala jsem a praštila ho pěstí laškovně do břicha. To už mě ale Thomas objímal a přišpendlil mě ke svému tělu velkýma medvědíma prackama. Jednu ruku nějakým způsobem uvolnil a rozcuchal mi s ní vlasy. Začala jsem okamžitě protestovat.

„Taky jsem nemyslel tebe, holčičko," uchechtával se a ještě během objetí mi vlepil pusu na tvář. „Myslel jsem tvoji mámu. Tu co mě má ráda, zásobuje mě sladkostma a vždycky se mě zeptá, na rozdíl od někoho, jak se mám." Rádoby ublíženě na mě mrknul.

Vymanila jsem se z jeho sevření a ušklíbla se na něj. To už k nám přispěchala moje mamka, v rukou krabičku s čerstvě upečeným koláčem a podávala ji Thomasovi. Spokojenost byla vlastně na obou stranách. Mamka měla koho zásobovat svýma kulinářskýma experimentama a Thomas se vždy ládoval, až měl boule za ušima.

„Tu máš, Thome a dávej pozor na moji holčičku," pronesla máma, vložila mu krabičku s koláčem do rukou a políbila ho na obě tváře.

Já už stála ve dveřích a netrpělivě se na ty dva dívala. Házela jsem po nich znechucené pohledy. Alespoň jsem to předstírala. Byla jsem ráda, že si rozumějí, protože Thomas byl skvělej. Kamarád jak se patří. V mnoha věcech mi hrozně připomínal Ramba. A jeho jsem prostě zbožňovala. Takže mít ráda Thomase bylo jaksi přirozené.

„Přestaňte se olizovat a ty už pojď. Je to nechutný. Je to moje máma Tome!" pronesla jsem rádoby pohoršeně.

„Neboj, dám pusu i tobě, holčičko, o nic nepřijdeš." Thomas pustil moji mámu a s těmi slovy se obrátil ke mně. Ten laškovný úsměv na jeho tváři přetrvával. Blížil se a už se nakláněl, že mi tu pusu věnuje.

„No to určitě! Fuj!" Rychle jsem se obrátila a vyběhla z domu. Slyšela jsem za sebou smích a rádoby dotčené: „Vidíte to, madam, a to já s ním mám furt."

To už jsem ale nasedala do Thomova Range Roveru stojícího na příjezdové cestě a o moment později už vedle mě na místě řidiče seděl Thomas. Mlčky vycouval a vyjeli jsme ke stadionu.

Dnes nás čekala společná hodina hokeje pro kluky i holky. Kombinovali jsme všechno možné. Ty děti se měli jeden od druhého tolik co učit a tak jsme toho chtěli využít. Byli úžasní.

„Dobrý den slečno Torresová, pane Nortone," uklonil se vrátný, když nás pouštěl dovnitř stadionu. Proběhla jsem okolo něj a široce se usmála.

„Krásné odpoledne, Novicu," oplatila jsem mu pozdrav a zmizela v útrobách stadionu. Byla jsem jako na trní, stejně tak jako pokaždé. Těšila jsem se, na hodinu, na děti, na led. Bylo to až neskutečné. Rychle jsem na sebe hodila speciální boty s bodci a už si to štrádovala k ledu.