Znovu na ledě

Míň mluvit, víc bruslit!

Byla sobota. Po včerejšku jsem prospala půlku dne, ale nelituju toho. Viděla jsem po několika měsících bráchu i s klukama. Pili jsme, zpívali, bavili se. Bylo to osvobozující, na chvíli zapomenout na svoje problémy a mizernej život.

Ale teď už bych měla zase něco začít dělat. Soboty bývaly volné. Nebyl trénink, i když stadion byl otevřený. Hráči mohli přijít kdykoli, ať už přímo na led nebo do posilovny.

Rozhodla jsem se, že se nebudu jen tak válet a vyrazila do klubové tělocvičny. Všude okolo panoval klid. Na stadionu jakoby se zastavil čas.

Převlékla jsem se, vzala si ručník, láhev s pitím a vyrazila jsem. Moje tělo po včerejším přísunu alkoholu protestovalo a volalo o pomoc. Ale bylo mu to prd platné. Musím makat, když se nebudu snažit, ztratím úplně všechno. A to nemůžu dopustit.

Zašila jsem se v zadní části tělocvičny a v klidu pomalým tempem začala posilovat ruce, břicho a nakonec nohy. Jako polední jsem měla v plánu běžící pás. Vždycky jsem běhala ráda. Šlo mi to. Bavilo mě to. Ale po tom všem, už jsem i v běhu měla své mezery. Přesto jsem došla k běžícímu pásu, vystoupila na něj a zapnula pomalou rychlost. Začnu pozvolna, říkala jsem si vzduchu.

Za mnou se ozvalo uchechtnutí. Nastražila jsem uši, ale prozatím to nechala být.

„O co se to tam snaží?" ozval se po chvíli vzdálený hlas a další uchechtnutí.

„Co máš pořád za problém, Wesy?" oponoval mu někdo jiný.

„Ona je můj problém!" rozčiloval se ten, kdo mě urážel. „Mě přece nebude holka říkat, jak mám hrát hokej."

Všechny svaly na zádech mi ztuhly a já měla chuť do něčeho praštit. Všichni mi to rozmlouvali, že to není dobrý nápad. Ale né, já měla svoji hlavu a myslela jsem si, že třeba moje rady a názory budou brát vážně. To jsem opravdu tak naivní?

Už jsem to dál nemohla poslouchat. Vypla jsem pás, napila se, ručník přehodila přes rameno a vyrazila pryč.

„Přesně tak, princezno. Už to konečně vzdej a vrať se tam, odkud si přišla," vyštěkl na mě, když jsem procházela okolo. Okamžitě jsem se zastavila.

„Cos to říkal?" zeptala jsem se a můj hlas se třásl. Ne nervozitou nebo strachem, ale hněvem.

„Slyšelas. Zabal to, tady nemáš žádnou šanci," pronesl a znovu se uchechtl. Obrátil se na kumpány vedle sebe a s někým si ťuknul pěstí.

Nebyla jsem žádná drsňačka. To ne, ale život vás naučí. Hlavně hokej. Pokud chcete uspět a být dobrý, musíte bojovat, dřít ve dne v noci. Přicházet na tréninky dřív, odcházet později. Pracovat o víkendech a vzdát se zábavy a ostatního života.

To všechno jsem udělala, abych dosáhla svého cíle – hrát hokej a být nejlepší. A taky jsem byla. Až do jedné blbé chvíle. Takže nějakej namyšlenej blbeček, co si tady honí ego, mi nebude říkat, co mám dělat.

Přistoupila jsem k němu blíž. Byli jsme od sebe jen kousek. Všichni okolo zmlkli. Podívala jsem se mu zpříma do očí a usmála se. Byly to ty samé oči, které jsem viděla včera v klubu. Tmavé, téměř černé. Pohled se v nich ztrácel a jakoby vás chtěly pohltit.

„Dám ti jednu radu. Kdybys tolik energie, kterou věnuješ mému pozorování a urážení, věnoval tréninku a práci na ledě, vůbec bych tady teď být nemusela," ušklíbla jsem se a položila mu ruku na rameno. „Takže ti radím – míň mluvit, víc bruslit!"

Otočila jsem se a odešla z tělocvičny.

Cestou pryč mě přilákala osvětlená ledová plocha. Šla jsem k ní automaticky, bez přemýšlení. Ruce jsem si opřela o mantinel a pozorovala plochu přede mnou. Byla prázdná, tak klidná. Vzduch těsně nad ledem se perlil. Třpytil se, jako diamanty.

Opatrně jsem přeskočila hrazení a přistála na ledě. Divila jsem se, že mi podrážky bot nepodklouzly. Pomalými kroky jsem se přesunula doprostřed středového kruhu a zavřela jsem oči.

Všechny ty vzpomínky. Tlačily se na povrch. Byly tam, jako připomínka toho, co jsem bývala a čím už nikdy nebudu. Doktoři to řekli jasně – žádný hokej. A tahle dvě slova mi převrátila život vzhůru nohama.

„Neber si to osobně," pronesl hluboký mužský hlas, kde si za mnou a vytrhl mě z mých myšlenek. Otevřela jsem oči a rychle si utřela slzu, která mi stékala po tváři. „Jsou to mladí kluci, kteří si myslí, že jim nikdo nic nemůže. Přijeli sem dobýt svět a tím se řídí. Nejsou tak špatní, když je poznáš."

Otočila jsem se k němu čelem.

„Nikdo nás zatím nepředstavil pořádně. Já jsem Owen," napřáhl ke mně ruku a já ji po malém zaváhání přijala. „Owen Black. Jsem kapitán."

„Robyn Torres. Ale to už samozřejmě víš." Představila jsem se.

„Poď pryč, nebo tady zmrzneš." Pokynul mi a já za ním poslušně vyrazila. Do teď jsem si to neuvědomila, ale po celém těle jsem měla husí kůži a chlupy mi stály v pozoru. Vyrazila jsem za Owenem pryč z ledu.

Posadil se na jednu z laviček na tribuně a pokynul mi, ať udělám to samé. Na chvíli jsem zaváhala, ale nakonec se posadila vedle něj. Povzdechla jsem si a dívala se před sebe na ledovou plochu. Na místo, které roky, vlastně celý můj život, bylo mým druhým domovem. A nyní je zdrojem veškerých mých bolestí a smutku. Přesto jsem ale tady. Jakoby část mě to nechtěla i přesto všechno vzdát.

Jen jsme tam seděli a mlčeli. Oba jsme zírali před sebe do prázdna a přemýšleli. Já nevěděla co říct, a on zjevně nepotřeboval udržovat konverzaci.

„Je to pro ně nezvyk," pronesl po šíleně dlouhé době. „Vlastně pro nás všechny. Nikdy jsme v týmu neměli holku. " Podívala jsem se na něj a on se na mě usmíval. Připadala jsem si skoro jako v přítomnosti táty. Byli si dost podobní.

„Kolik ti vlastně je?" zeptal se.

„Proč? Zkoumáš, jestli by tě nezavřeli, kdyby ses se mnou chtěl vyspat?" odsekla jsem.

Uchechtl se. „Prr holka, vychladni," smál se. „Nechci se s tebou vyspat. Prostě mě to zajímá. Vypadáš dost mladě. I když drápky vystrkovat umíš dost přesvědčivě. Dokonce ani Wes ti nemůže přijít na jméno a to je co říct, on takový zaručený milovník něžnýho pohlaví." Smál se.

Nevím, co mě to popadlo, že jsem na něj hnedka tak vyjela. Neměla jsem k tomu důvod, ale pro mě to už byla nejspíš přirozenost. Automatický obranný reflex.

„Dvacet dva," odpověděla jsem po chvíli.

„Waw," vypískl. „Sakra a co děláš tady?"

„To je na dlouhý vyprávění." Neměla jsem chuť o tom mluvit. Obvzlášť ne s naprosto cizím člověkem.

„Nebudu tě nutit. Ale kdyby sis chtěla s někým promluvit, stačí se ozvat." S těmi slovy se zvedl a odkráčel pryč.