Znovu na ledě

Obě dvě jsme chtěly být nejlepší

„Jak jsi přišla k tomu prvnímu zranění?" zeptal se po nekonečně dlouhé době mlčení Owen. Svůj pohled pořád upíral před sebe. Takže jsem tam vrátila i ten svůj a ztěžka si povzdechla.

„Mohla za to moje spoluhráčka," pronesla jsem potichu.

„Cože?" Vykřikl nevěřícně Owen a jeho pohled se okamžitě stočil na mně. Zíral a asi čekal, že si z něj děláš legraci. Bohužel, nedělám.

„Jmenovala se Susan. Byly jsme v spolu v týmu. Hodně jsme mezi sebou soupeřily. Byla dobrá. Sakra, byla perfektní. Uměla hrát hokej jako málokdo. A i když jsme byly spoluhráčky, pokaždý sme se provokovaly, hecovali, soupeřily jsme spolu o prvenství v týmu. Obě dvě jsme chtěly být nejlepší," při té vzpomínky sem se musela uchechtnout. Jak dávno mi teď ty časy přijdou a jak malicherně mi nyní zní.

„Byla to nehoda?" zeptal se opatrně. Nejspíš už tušil, že nešlo o žádnou nehodu. Ne, rozhodně to nebyla nehoda. Susan byla sice výborná hokejistka, ale jako člověk byla odporná. Byla schopná všeho, šla přes mrtvoly, aby dosáhla svého a jednu mrtvolu udělala i ze mě.

Zavrtěla jsem hlavou a Owen na mě znovu vytřeštil oči. Chlapy byly v hokeji schopní hodně věcí, ale aby si navzájem úmyslně způsobili takhle těžký zranění, to bylo pod jejich úroveň. Bohužel ženský hokej byl o dost tvrdší, nekompromisní – všechno nebo nic.

„Měly jsme jako tým výrobnou sezonu. Dařilo se nám. Vyhrávaly jsme, co se dalo. Měly jsme před sebou pár poslední zápasů, který měly rozhodnout o vítězi ligy. Pamatuju si to, jako by to bylo včera. Do konce zápasu chybělo pět minut a mi vyhrávaly o čtyři branky. Měly jsme to v kapse..." musela jsem se odmlčet, abych se trochu vzpamatovala. „Zrovna jsem měla střídat, dojížděla jsem ke střídačce, puk byl za středovou čárou, daleko ode mě. Nečekala jsem to. Susan do mě najela v plné rychlosti a natlačila mě na mantinel. Ležela jsem pod ní, otřesená, protože mi hlavou třískla o led a pak, když se snažila vstát, se mi zapřela o koleno. A vší silou přitlačila."

Když jsem to nyní vyslovovala nahlas, po celém těle mi přejížděla husí kůže. Ale ta špatná. Děsivá. Třásla jsem se. Samo o sobě bylo šílené, že jsem to musela prožít a tím, jak se k tomu vracím, si znovu a znovu ubližuju.

„To si děláš srandu, že jo?!" zeptal se potichu Owen.

Uchechtla jsem se. Vím, že to nebylo vhodné, ale já si nemohla pomoct. „Kéž by," smutně jsem se na něj usmála. „Neměla k tomu sebemenší důvod, puk jsem neměla a ona byla moje spoluhráčka. Jenže jsem jí neseděla v plánech, tak se mě zbavila po svém."

Nechápavě na mě hleděl a já mu pohled oplácela. Věděla jsem, že mě podporuje, že to myslí dobře, jenže dál už to vážně nešlo. Zkusila jsem to, znovu už na to nemám.

„Nedokážu si představit, čím si si musela projít. Tohle je sviňárna," kroutil hlavou. „Kluci jsou taky hovada, však víš sama, ale tohle... to je ta největší prasárna."

„Někteří víc než jiní," pronesla jsem posměšně a okamžitě se mi vybavil Wess. To on do mě najel, díky němu jsem momentálně tam, kde jsem.

„Wess je paličák, nevím, co to do něj vjelo. Ale jedno vím jistě, nechtěl ti záměrně ublížit. Chtěl jen vyhrát. Je to dobrej kluk." Bylo to jako by vycítil, na co přesně myslím.

„Podle toho, jak ho znám já, říkám, že je úplnej opak," oponovala jsem Owenovi.

„Znám ho už dlouho, je to dobrej kluk. Ale když jsi tam ty, chová se divně." Zakroutil nad tím hlavou, jako by to sám nechápal, proč se takhle Wess chová. Proč zrovna v mojí přítomnosti se chová jinak než obvykle? To mu tak moc vadím? Nebo je prostě vysazenej na ženský? Nebo nesnese, aby mu radila holka? Je to jeden z těch náfuků, co si myslí, že dělá všechno nejlíp?

„Asi nesnese, aby mu vysloužilá hokejistka kecala do toho, jak má hrát..." pronesla jsem sarkasticky.

„Možná..." zamyslel se Owen. Pak se zvedl. „Musím už běžet."

Rozloučili jsme se. Owen se šel převléct a osprchovat po tréninku a já ještě zůstala chvíli sedět. Hleděla jsem na ledovou plochu rozprostírající se před mýma očima a snažila se v sobě najít klid a mír.

Dlouho jsem se jen tak kochala. V hlavě se mi rojily myšlenky, nebo spíš vzpomínky. V každé z nich figuroval hokej. Byl ve všem, v mém dětství, v mém dospívání, v pubertě, v mé dospělosti a teď je najednou pryč. Je nemožné se mu věnovat. Jenže, co jiného má dělat člověk, který nic jiného neumí?

Připadala jsem si jako veterán neschopný vrátit se do normálního života. Bez poslání nejsem nic. Bez hokeje nejsem nic.

„Hej, ty si ještě tady?" zavolal na mě Owen a vytrhl mě z mých myšlenek. Už byl v civilním oblečení, vlasy měl mokré a s taškou přes rameno se chystal k odchodu.

„Trošku sem se zasnila," přiznala jsem a okamžitě vstala. Měla bych jít. Dobelhala jsem se k němu a vyrazili jsme. Šli jsme mlčky. Myslím, že pro dnešek jsme si toho řekli až dost.

„Vidíš to," obrátil se z ničeho nic na mě Owen. Už stál u svého auta a chystal se nastoupit. „Jedu na takovou menší oslavu, bude tam hodně kluků z týmu. Měla bys jít se mnou. Všichni tě rádi uvidí."

Už jsem otevírala ústa a chystala se odmítnout. Když znovu promluvil.

„Je mi jasný, že chceš odmítnout, ale přemýšlej o tom. Uvidíš, že to bude fajn, přijdeš na jiné myšlenky, zabavíš se a mě kluci budou uctívat za to, že jsem tě ukecal a dovedl tě sebou."

Na to se ušklíbl a upřel na mě svůj pronikavý pohled. Připadala jsem si jako pod skenerem. Propaloval mě pohledem, jako by mě mohl přesvědčit, abych souhlasila.

„Owene, já nevím... není to nejlepší nápad." Snažila jsem se najít výmluvu. Třeba se nade mnou slituje a nebude naléhat.

„Robyn, nenech se přemlouvat. Je to možná naposledy co tě vidím. Dej mě i ostatním šanci se s tebou aspoň rozloučit." Naléhal a naléhal. Sváděla jsem vnitřní boj mezi dvěma osobami. Jedna se chtěla kompletně odstřihnout a odejít pryč. Druhá se však chtěla aspoň rozloučit. Byla jsem rozpolcená na dvě části, jedna byla dobrá a druhá byla mým alteregem. Která je která jsem ovšem netušila.

„Nenech se přemlouvat a nastup si konečně," popohnal mě. A tak jsem přikývla a nastoupila. Jeli jsme hodnou chvíli, moc jsem to tu neznala, takže sem ani netušila, kam mě to Owen veze, ale kochala jsem se okolím.