Znovu na ledě

Rozhodnutí

Tu noc jsem toho moc nenaspala. Abych pravdu řekla, spánek se mi vyhýbal obrovským obloukem. Pokud jsem usnula alespoň na půl hodiny, bylo to moc. Celou dobu jsem se převalovala pod přikrývkou a zírala nejprve do stropu, pak z okna na temnou oblohu nad Bostonem, která vlastně ani temná nebyla, protože světelný smog že jo, a poté jsem zase zírala na čísla ukazující hodiny budíku na nočním stolku. Převalovala jsem se a házela sebou. Frustrovaně skřípala zuby, až jsem to nad ránem vzdala. Budík ukazoval téměř čtyři hodiny ráno. V tuhle dobu normální lidi ještě spí. Já však nemohla.

Odhodila jsem propocenou přikrývku a vklouzla do chlupatých bačkor. Tělem mi projela vlna chladu. Zachvěla jsem se a přitáhla si zpocené pyžamo blíž k tělu. Procházela jsem ztemnělým bytem a prohlížela si každičký jeho kout. Každičkou svoji osobní věc, kterou jsem měla vyskládanou na policích. Zastavovala jsem se u fotografií, na kterých byl můj brácha, Rambo, moji rodiče, můj bývalý tým. Byly tam všechny moje vzpomínky.

Zahlédla jsem dokonce i fotografie s medvědy. Na jedné z nich jsme byli v baru, kde jsem se tyčila mezi všemi kluky jako hrdá královna, úsměv mi zdobil tvář od ucha k uchu. Další byla s Owenem. Stáli jsme vedle sebe nad nějakým papírem u mantinelu a hluboce přemýšleli. Na jiné jsem zase byla se Zacharym, který mě nesl na zádech a já se ho držela za vlasy jako by byl kůň. Oba jsme se prohýbali smíchy. Poslední fotografie zachycovala mě zachumlanou ve Wessově náručí. Byla to fotka z charitativního jarmarku, kde jsem na sobě měla dres s Wessovým číslem 77. Opírala jsem se mu o hruď dlaněmi a zbožně k němu vzhlížela. Při té vzpomínce mě bodlo u srdce. Musela jsem odvrátit pohled. A přesně v tu chvíli začalo moje tělo fungovat.

Neuvědomila jsem si, co dělám až do doby, kdy jsem měla půlku bytu sbalenou v taškách a krabicích. V tu chvíli se začalo rozednívat a oknem dovnitř proudily první sluneční paprsky. Byla jsem pevně rozhodnutá.

Sedla jsem si ke stolu a otevřela laptop. Najela jsem na stránky American Airlains a hledala první let domů. Prsty jsem držela na touchpadu a kurzor myši se pohyboval nad tlačítkem „koupit". Zírala jsem na obrazovku notebooku a v hlavě jsem měla prázdno.

Z obrazovky na mě řvalo oznámení, a ptalo se mě, zda chci letenku opravdu koupit. Zhluboka jsem se nadechla a pohnula prstem. Když se moje kůže dotkla plochy touchpadu, stlačila jsem pole se slovy „koupit" a bylo to. Dnes letím domů.

Odsunula jsem notebook dál od sebe a popadla telefon. Musela jsem zavolat Tylerovi. Nemůžu odjet jen tak. Musí o tom vědět. A tak jsem vytočila jeho číslo a přitiskla si telefon k uchu. Po pár zazvoněních to zvedl.

„Sestřičko! Jaký byl ples? Všem jsi to natřela, že jo?!" vyhrknul místo pozdravu.

„Odjíždím domů," vyhrkla jsem pro změnu já, taky bez pozdravu. Potřebovala jsem to ze sebe dostat a kdybych mu svoje rozhodnutí neřekla hned, nejspíš bych na to nenašla odvahu. Na druhé straně hovoru ale zůstalo ticho. Slyšela jsem jen Tylerův dech. Nic neříkal. A já trpělivě čekala. Věděla jsem, že musí tyhle slova zpracovat.

„Robyn? Ty odjíždíš do Švédska?" zeptal se obezřetně po dlouhé chvíli ticha.

„Ano." Odpověď ze mě vyšla jako šepot. Styděla jsem se, že utíkám. Ale cítila jsem to tak, že je to pro mě nejlepší volba.

„Co se tam včera stalo?" zeptal se a já při jeho otázce zavřela oči a pevně stiskla víčka k sobě. Rukou jsme si stlačila kořen nosu, abych uvolnila náhle vzniklé napětí.

„Na tom nesejde," vydechla jsem a bráška na druhém konci drátu cosi zahučel, ale nerozuměla jsem mu. Nejspíš si nadával pod vousy. „Odjíždím za pár hodin. Potřebovala bych od tebe laskavost," zaprosila jsem.