Znovu na ledě

Musíš mě nechat žít, Táji!

Zírala jsem na Tylera, kterému se po boku objevil Rambo. Oba na mě koukali se směsicí zmatenosti a naštvanosti. Podivovali se nad touto celou situací a já si musela přiznat, že jsem na tom byla stejně. Co se to tady právě stalo? Kdyby nepřišli, políbila bych Wesse?! On by políbil mě?

Vnímala jsem jeho přítomnost nedaleko ode mě. Cítila jsem teplo, které sálalo z jeho těla. Vnímala jsem jeho kořenitou vůni, která byla protkaná směsicí máty. Měla jsem nutkání k němu natáhnout ruku a stisknout jeho dlaň. Nějakým způsobem vyjádřit, že ho beru na vědomí, podpořit ho, že to nebyl jenom omyl. Že jsem v tuto chvíli stejně zmatená jako on. Ale nedovedla jsem se na něj ani podívat. Kdybych to udělala, nejspíš bych se propadla studem do západního Německa. Do tváří se mi hrnula červeň. Cítila jsem to, jak začínají hořet.

„Co se to tady do háje děje?" zopakoval svoji otázku Táj a každé jedno slovo cedil skrz zaťaté zuby. Viděla jsem, jak má napjaté svaly a těká očima ze mě na Wesslyho a zpět.

„Jen jsem se zapovídala s Wessem," rychle jsem vyhrkla a popošla pár rychlými kroky k Tájovi.

Ten na mě vytřeštil oči ještě víc, než před sekundou. „Zapovídala?" zavřískl. „Sakra, Robyn! Děláš si ze mě prdel?! Však jsi se s ním tady oblizovala! Tomu ty říkáš „zapovídala"?"

Okamžitě jsem se zarazila uprostřed kroku. Bylo to, jako by mě brácha těmi slovy uhodil. Podívala jsem se na něj. Na tváři se mi usadil nechápavý a bolestný výraz. Opravdu tohle právě řekl? Táj? Jenže on už si mě nevšímal. Svůj pohled upíral na Wesse. Řeknu vám, kdyby tenhle pohled uměl vraždit, už by bylo po něm.

„A co se týká tebe, kamaráde!" došel až k němu a slovo „kamarád" procedil mezi zuby, jako by to byla urážka. Zastavil se až přímo u Wesse. Stáli tam proti sobě, jako dva býci v aréně a ani jeden nehodlal ustoupit. Probodávali se očima. Propalovali se očima a oba zatínali pěsti. „Už jednou jsem ti říkal, aby ses od ní držel dál! Co jsi na tom poprví nepochopil?" S těmi slovy do něj strčil a Wess se posunul o pár kroků vzad.

„Co je tady za problém?" V tom zmatku jsem uslyšela Owenův hlas. Zrovna přiběhl a cpal se přes lidi do popředí, aby situaci uklidnil. Rozhlédla jsem se a nevěřila svým očím. V tu chvíli jsem si uvědomila, že působíme jako další atrakce v tomhle zpropadeném zábavním parku. Kolem nás se vytvořilo dost velké obecenstvo a všichni čekali, co se bude dít. Podle mě si i přáli, aby se ti dva poprali.

„Co kdybychom to šli vyřešit v klidu?" navrhl Owen a to už stál u nich dvou a každému z nich položil jednu ruku na rameno. Pohled přehazoval z jedné strany na druhou. A já tam stála a zírala před sebe. Jak se ten dnešní den mohl takhle zvrtnout?! Připadala jsem si jako malá holčička, co udělala chybu a rodiče jí za to kárají. Přesně tak malá jsem si nyní připadala po Tylerově výbuchu.

„Přestaň na mě šahat!" zakřičel Táj a setřásl Owenovu ruku ze svého ramena. Znovu se podíval na Wesse, který tam stál, prozatím mlčel, ale pohled mu neúprosně oplácel.

„Ještě jednou se k ní přiblížíš a zlámu ti obě ruce!" zavrčel Týj a při těch slovech přimhouřil oči. Byl jako chodící nekontrolovatelná pohroma. Takového jsem ho neznala. Tak moc rozzuřeného. Takhle bez kontroly. Děsilo mě to a zároveň vytáčelo.

Po těchto slovech se obrátil k odchodu.

„Nemůžeš jí říkat, co má dělat a už vůbec ne mě! Nebudu se od ní držet dál!" ozval se Wess, když Táj odcházel. Viděla jsem, jak Owen vedle něj zakroutil hlavou, na znamení, že právě udělat tu největší blbost ve svém životě.