Znovu na ledě

Dáš si kafe trenére?

Stála jsem za mantinelem, jako obvykle a pozorovala hráče při tréninku. Dneska tu byl pořádný zmatek. Trenér neměl moc dobrou náladu, pořád jen odsekával a na každého křičel. Na hráčích bylo vidět, že jsou otrávení a spolupráce nebyla vlastně vůbec žádná. Puky jim sjížděli z holí, a když měli někomu přihrát, letěl úplně na jinou stranu.

To je fakt katastrofa, pomyslela jsem si.

Na tohle se prostě nedá dívat. Už jsem nemohla. Vím, že mě trenér nežádal o žádnou radu ani o pomoc. Jenže tohle bylo i na mě moc. A věřte mi, zkušenosti mám, hrála jsem hokej s bandou histerickejch, nepřejících a pomlouvačnejch holek. Tohle bude stejný.

Přeskočila jsem mantinel, dopadla na led, který pode mnou mírně zakřupal, a razila jsem si cestu k trenérovi.

„Trenére," zavolala jsem na něj. Otočil se a na jeho tváři se objevil brunátný výraz. Už se mi chystal vynadat, úplně jsem to na něm viděla. Takže jsem začala mluvit dřív, než stihl protestovat. „ Co kdyby jste si šel dát kafe a trochu si oddechl? Dřete tady celý den, zasloužíte si pauzu. Vedle v ulici je malá kavárna a slyšela jsem, že tam dělají nejlepší kafe do dvou bloků od stadionu," mrkla jsem na něj a snažila se hrát hodnou holčičku. „Já tady mezi tím počkám a budeme trénovat dál."

Viděla jsem, jak se mu při slovech kafe a pauza rozzářily oči. Poloviční výhra je doma, Robyn, zatleskala jsem si v duchu. Teď už se jen roztomile usmívat a bude tvůj.

Zíral na mě a jeho naštvání pomalu polevovalo.

„Fajn," pronesl. „Ale jestli se tady něco posere, zatím co budu pryč, máš padáka."

Přikývla jsem na souhlas a dál se usmívala. „Nezklamu vás, trenére."

Sebral se a už odcházel. Ani se za náma neotočil. Ještě jsem za ním křikla: „Užijte si to!" Jen zvedl ruku, na znamení, že mě vnímá a už byl pryč.

Hned jak jeho postava zmizela za rohem chodby, nahlas jsem si oddechla. A pak si uvědomila, že mám za sebou bandu rozmrzelých chlapů, který musím zabavit. A do toho jsem se uvrtala sama a dobrovolně? Pomalu jsem se k nim otočila a pozorně si je prohlédla.

Můj pohled se zastavil u Owena. Po našem pátečním rozhovoru jsme se začali zdravit a občas prohodili pár slov. Byl vlastně docela fajn, to se mu muselo nechat. Usmíval se a rázoval si to ke mně.

„Bravo, Kasanovo. Tohle se ještě nikomu nepovedlo," smál se. „Vypakovat trenére z vlastního tréninku v polovině a ještě tak, aby se na to těšil." Kroutil hlavou a poplácal mě obdivně po zádech.

„Dík Owene," poděkovala jsem. „Už jsem se na to nemohla dívat."

Owen jen přikyvoval. Během tréninku na něm bylo vidět, jak ho štve dnešní nálada a dost špatný tréninkový výsledky.

„Tak co máš v plánu?" zeptal se.

„To jako vážně, Owene? To si chceš od ní nechat radit?" Do popředí opět vylezl ten nerudnej nabručenej týpek. On si prostě nedá pokoj. Netuším, co má za problém, ale na mě si svoje nervy vybíjet nebude. To fakt ne.

„To seš furt tak protivnej nebo máš nějakej problém konkrétně se mnou?" zeptala jsem se a založila si ruce v bok. Propalovala jsem ho pohledem a čekala na odpověď.

„Wesy, klídek. Můžeš bejt rád, že dostala Johnsona pryč. Už to s ním bylo k nevydržení," zastal se mě Owen, ale já pořád čekala na jeho odpověď. Nespouštěla jsem z něho oči. A on se pro změnu díval do těch mých. Připadala jsem si, jakoby do mě propaloval díru. Na tváři měl povýšený až téměř arogantní výraz.

Bože, typickej hokejista, pomyslela jsem si, ale pořád jsem čekala na odpověď.

„Nesnaž se mě poučovat a žádnej problém mít nebudem," vyšlo nakonec z jeho úst. Díval se přitom na mě. Pak se obrátil, nabral puk na hokejku a odjel k protější bráně. Zírala jsem na něj. Bože, jak tenhle ten člověk se sebou může žít?

„Nic si z něho nedělej," přijel ke mně Owen blíž a hodil paži okolo mých ramen. „Teď mi radši řekni, co máš v plánu."

Mrknul na mě a usmál se. Připadala jsem si konečně, jako že někdo o můj názor stojí. To byla změna a rozhodně vítaná. Nechala jsem ho, ať kluky rozdělí do několika skupin. Udělali jsme stanoviště, na kterém se budou po chvílích střídat. Nešlo o to, že by měli vyloženě trénovat. Naopak, měli se předvádět. Ukázat co v nich je, co dovedou, co je dělá tím, proč jsou v tomhle týmu, proč si je vybrali.

Nejdřív se tvářili dost pochybovačně. Koukali na mě skrz prsty, ale po chvíli se halou začal rozléhat smích a povzbuzování. Přesně o to mi šlo. Jsou tým, musí držet při sobě, podporovat jeden druhého a vědět, v čem je jejich síla a naopak i jejich slabina.

Viděla jsem Owena, jak žongluje s pukem. Používal hokejku, brusle, nohy, byl dobrej, a ty kreace, které u toho předváděl. Viděla jsem taky Zacharyho, jak se dokáže bleskově vyhnout proti jedoucímu hráči. Naprosto bravurně odhadne, co ten druhý udělá a reaguje ještě předtím, než si to protivník stihne rozmyslet.

Musím říct, že byly dobří. V tuhle chvíli se v nich ukázala hravost a používali svoje smysly. Otevřeli se a začali tomu tady dávat jinej rozměr.