Znovu na ledě

Díky vám všem

Ošetřila jsem si pořezanou ruku a zapadla na první toalety, které jsem našla. Opírala jsem se o porcelánové umyvadlo a zírala na sebe do zrcadla. Viděla jsem odraz sebe sama přímo před svýma očima, ale přesto na té holce bylo něco jiného. Neznámého. Jakoby se z jejího světa vytratila všechna radost. Jakoby v ten okamžik neměla pro co žít.

Úsměv zmizel z dívčí tváře a nahradil ho zachmuřený pohled se rty pevně stisknutými k sobě do přímé linky. Z očí se vytratila mladická jiskra a nahradila ji temnota. Temnota člověka, který prožil za tak krátkou chvíli až moc trápení. Tolik, že není schopen ho snést.

Neustále jsem čekala na příval slz. Ten ale nepřišel. Byla jsem jako vyschlá studna. Zírala jsem na sebe a ptala se, co jsem komu udělala tak hrozného, že jsem si zasloužila tento osud. Nedokázala jsem na tu otázku odpovědět. Neznala jsem důvod. Jediné, čím jsem si byla jistá, byla to, že jsem opět někomu otevřela svoje srdce a ten někdo ho vzal a ve svých pevných dlaních ho rozdrtil.

Nahnula jsem se těsně nad umyvadlo, pustila ledovou vodu a chrstla si ji na obličej. Bylo mi jedno, že si rozmažu všechen make-up. Bylo mi to zatraceně totálně jedno. Potřebovala jsem se probrat, z bolesti a otupění, které jsem cítila uvnitř svého těla.

Několikrát jsem namočila celý obličej, ale kýžený výsledek se přesto nedostavil. Zaklela jsem, a když jsem se znovu podívala do zrcadla, téměř jsem se lekla. Pod očima jsem měla černé kruhy a stékaly mi po tvářích v tenkých čůrcích dolů. Samara byla proti mně břídil.

Pak vyvolali moje jméno. Můj závěrečný projev byl na řadě. Znovu jsem zaklela, popadla ubrousek ze zásobníků, namočila ho a začala si s ním utírat černé fleky pod očima a na tvářích. Byl to boj, ale nakonec jsem vypadala poměrně slušně. V danou situaci to bylo ucházející.

Zhluboka jsem se nadechla, naposledy se podívala do zrcadla, kývla na sebe a vyrazila.

Sál byl plný lidí. Plný hokejistů, modelek, všemožných pohlavárů. Tak fajn, tohle bude ještě zajímavé. Vešla jsem mezi lidi a zamířila si to rovnou k podiu. Ustupovali mi z cesty, dělali místo, abych mohla projít. A já šla. Šla jsem s hlavou vztyčenou, tak jak jsem to jen zvládla a snažila se nevnímat šuškání, které se rozléhalo sálem za mnou. Nechtěla jsem si s tím dělat hlavu. Pomlouvají mi za chrbtom, a tam taky patří a přesně tam zůstanou, za mým chrbtom.

Cestou se můj pohled střetl s tím Owenovým. Stál těsně pod podiem a jeho pohled byl... když jsem se snažila ho rozluštit, napadalo mě jen jedno jediné slovo – trpký. Jako by právě snědl hrst šťovíku a nemohl ji vyplivnout. Díval se na mě a já mu pohled oplatila. Usmála jsem se, alespoň trochu, to jsem ještě dovedla a s tím jsem vystoupala po schodech na podium. Přešla jsem k trenérovi, který mi poděkoval a předal mi mikrofon. Ještě než odešel, objal mě.

Zasunula jsem mikrofon do držáku. Měla jsem tak zpocené ruce, že jsem se bála, aby mi během řeči nevyklouznul. Otřela jsem si je z boku do látky šatů a promluvila.

„Dobrý večer dámy a pánové," pronesla jsem. Divila jsem se sama sobě, že můj hlas z ní v současné situaci dost vyrovnaně. Přece jen se ve mně nacházela nějaká síla a hrdost. „Sešli jsme se zde dnes večer, kvůli velice důležitému problému naší společnosti a já bych vám všem chtěla za celý Bostonský hokejový tým poděkovat, že jste dnes přišli a tohoto večera se zúčastnili."

Slova mi plynula ze rtů tak přirozeně, že to bylo až neskutečné. Překvapovala jsem sama sebe. Na moment jsem se odmlčela a můj pohled prolétl dav pode mnou. Byla to změť tváří. Sympatických a příjemných, ale i mračících se a závistivých. Zrak se mi však zastavil na tom jednom jediném obličeji. Obličeji, který byl tak moc dokonalý, až to bolelo. Mírně rozcuchané tmavé vlasy, které trčely do všech stran. Ležérní nedbalost se tomu myslím říkalo. Úsměv, který teď na jeho tvářích chyběl. Viděla jsem to, jako by to bylo pár sekund zpět, dolíčky, které dokázal při úsměvu vytvořit, vrásky kolem očí, které se mu vždy objevily, ty dokonalé bílé zuby a ty oči. Temné studánky, které by vás dokázaly uhranout, a dívaly se na mě. Propíjely se do mě, a kdyby to bylo jen trochu možné, donutily by mě mluvit s jejich majitelem.