Znovu na ledě

Přece nejseš bábovka, Torresová!

Klopýtala jsem za Thomasem snad přes půlku města, nohy se mi už pletly mezi sebou, koleno se začínalo ozývat a tupá bolest vystřelovala do celého těla. Z úst mi vycházely namáhavé výdechy a těžce jsem lapala po vzduchu. Moje kondička byla totálně v háji a bolest tomu ještě přidávala na intenzitě.

„Počkej moment," vyhrkla jsem přes hltavé nádechy. Smích už mě dávno přešel, nahradila ho bolest. Pitomé, pitomé, pitomé koleno! Pitomé zdraví! Nadávala jsem v duchu.

Vytrhla jsem se z Thomasova sevření a opřela se dlaněmi o kolena, abych se vydýchala. Když jsem se na něj podívala, stál ode mě asi dva metry a netrpělivě se na mě usmíval. Byla to zvláštní kombinace.

„Neboj se, už tam budeme. Je to jen kousíček," vysvětloval a ukazoval hlavou za roh. „Tak pohni Torresová, přece nejseš žádná bábovka."

Podívala jsem se na něj a kdyby pohled mohl zabíjet, stalo by se to právě teď. Blesky v mých očích sršely na všechny strany. Pokusil se mě právě nazvat bábovkou? No tak to teda ne hošánku!

Namáhavě jsem se napřímila, zhluboka se nadechla, naposledy ho zpražila pohledem, a svorně vyrazila za ním. Rozhodně nejsem žádná bábovka! To ať si nemyslí. A tak jsem přes bolest klopýtala za tím nejprotivnějším člověkem široko daleko.

Když jsme napůl doběhli, napůl doklopýtali za roh, otevřela se přede mnou scenérie, jakou jsem rozhodně nečekala. Věděla jsem, co se kde v tomto městě nachází, vždyť já tady vyrostla, ale to co jsem uviděla mi i přesto všechno vyrazilo dech.

Doběhli jsme na roh ulice, za ním se rozprostíral velký městský park. Jenže teď byl mnohem jinačí, než jak jsem si ho já pamatovala. Uprostřed vší té přírody, stromů, rostlin, stezek pro pěší i cyklo, laviček a stánků s občerstvením, se rozprostíralo venkovní kluziště a na něm si hrálo tolik dětí, že jsem je nedovedla ani spočítat. Na jedné straně kluci hráli hokej, předváděli si triky a výpady, snažili se přetrumfnout brankáře a vstřelit gól. Na druhé straně potom holčičky, od úplně těch nejmenších po ty větší, kterým mohlo být tak patnáct, trénovali jízdu vzad, pyruety, arabesky a další triky, které ani neumím pojmenovat.

Zírala jsem před sebe, s ústy dokořán a moje nohy přestaly spolupracovat. Ta radost, tolik hlasů, tolik smíchu, tolik nadšení. Ale hlavně ta dokonalost. Nedokázala jsem nic udělat, jen stát a zírat. Tímhle mi Thomas vyrazil dech. Tohle všechno je opravdu v mém rodném městě? Nádhera. Jinak se to ani nedalo popsat.

Uslyšela jsem Thomasův smích, ale ani to mě nedokázalo upoutat natolik, abych odtrhla pohled od kluziště. Tak moc mě to fascinovalo.

„Štípni mě!" přikázala jsem Thomasovy, který se mezi tím přesunul zpátky ke mně. Pořád se ale usmíval, na tváři výraz zadostiučinění. „Thomasi štípni mě, ať vím, že se mi to nezdá!"

„Jak chceš," zasmál se a štípl mě.

Prudká bolest mi projela levou polovinou mého zadku a já až vyjekla a vyskočila překvapením. Okamžitě jsem stočila svoji pozornost k Thomasovi, jednu mu střelila do ramene a mračila se na něj. Druhou rukou jsem si hnětla bolavou část zadku.

„To bylo za co??" bránil se Thomas, rádoby ublíženě.

„Nemyslela jsem to doslova, ty pitomče." Bože, on mě fakt štípnul vší silou. Ale aspoň mě to totálně probralo. Rozhodně se mi to nezdálo.

„Tak to po mě nemáš chtít!" bránil se. „Ženský, to je typický."

Poslední slova pronesl potichu, jakoby sobě pod nos a já se tomu musela zasmát.

„Kde jsi na tohle místo přišel? Jak je to možný? Je to nádhera," ptala jsem se Thomase a na tváři se mi usídlil údiv a úsměv zároveň.

„Není to tady dlouho. Byl to takovej charitativní projekt. Děcka se tady vyblbnou a je to mnohem lepší, než aby chodili za školu, flákali se a braly drogy nebo pili."

Zírala jsem na něj jako na svatý obrázek. Tohle je úplně jiný člověk, než jakého si ho pamatuju. Jo jasně, je to ten stejný chuligán, má ten rošťácký úsměv a svůj humor, ale taky se stará o okolí, není mu to jedno.

„Jen je škoda, že na to není víc prostředků. Těm děckám by to prospělo, kdyby se jim někdo víc věnoval. Já to sám tak trochu nestíhám..."

S těmi slovy se mu ve tváři objevil i smutek. Věděla jsem, že by si přál udělat víc. Moci si dovolit víc. Nějak pomoci. A právě proto sem dovedl mě.

Ihned jak se mi ten nápad usadil v hlavě, věděla jsem, že to je to pravé. Mohla jsem pro tohle všechno něco udělat, pro svoje rodné město, pro ty děti, ale zároveň i pro sebe. Na tváři se mi pomalu začínal rýsovat úsměv.

Vyskočila jsem a Thomase pevně objala okolo trupu. Výš jsem nedosáhla. Takže jsem ho pevně chytila a smála se jako blázen.

„To je naprosto perfektní!" vypískla jsem.

Chvíli stál zkoprněle, překvapeně, nehýbal se, ale jakmile se během pár sekund vzpamatoval, rychle mě objal a zeptal se: „Napadá tě, kdo by mohl pomoct?"

Povolila jsem svoje objetí a podívala se na něj, pořád s úsměvem na tváři jsem přikývla. Nedočkavě na mě hleděl. Čekal na odpověď. Chtěl znát můj nápad.

„To si piš!"

Říká se, že smysl života přijde nečekaně. Že ho nemáme hledat a uhánět, že si nás najde sám právě v okamžiku, kdy to budeme nejmíň čekat. V okamžiku nejmíň pravděpodobném, nejvíc divném a náhodném. Ten okamžik nastal právě teď.

„Robyn!" zpozorněl Thomas. „Co máš za lubem?" oči mu svítily rošťáctvím.

„Zařídím jim hodiny hokeje," vydechla jsem a ještě víc se usmála. Pokud to však šlo, a já myslím, že šlo. Ten nápad mě celou pohltil. „Zařídím vybavení, místo, finance. Prostě všechno. Ty děcka tam budou moct chodit zadarmo, budeme mít hodiny, budu je učit, můžu jim předat to, co umím."

„Ale jak to chceš udělat? To bude stát balík peněz!" Mezi obočím se mu objevila vráska zamyšlení.

„To nechej na mě ano?" Chytila jsem ho za ruku a čekala, až povolí svůj postoj a půjde se mnou. Chtěla jsem jít za nimi, navrhnout jim to, zjistit, co by na ten nápad říkali. Byla jsem samou radostí jako na jehlách.

Chvíli na mě zíral, nevěřícně, fascinovaně a pak zavrtěl hlavou, jako by nemohl přijít na důvod, proč mi odporovat. Z plna hrdla se zasmál a povolil svůj ztuhlý postoj. To už jsem ho ale táhla za sebou směrem ke kluzišti.