Znovu na ledě

Proč mi pomáhá?

„Zarezervoval jsem nám letenky," promluvil Owen. Zvedl jsem hlavu z dlaní a pohlédl na něj. Pořád jsem seděl v hotelovým pokoji. Pořád mě obklopoval ten neznámí, tak neosobní nábytek.

Kývl jsem na něj a znovu odvrátil pohled. Nesnesl jsem tu lítost v jeho očích. Připadal jsem si pak jako ještě větší chudáček.

„První volný místa byly ale až zítra," vydechl. Když mi došla jeho slova, zaúpěl jsem. Sám jsem ale nevěděl, jestli odsud chci zmizet co nejdřív, nebo jestli tady chci zůstat a dál se snažit.

V tom se ozvalo zaklepání.

Všichni tři jsme se otočili ke dveřím do hotelového apartmánu, který jsme obývali a nechápavě zírali jeden na druhého.

„Čekáte někoho?" zeptal jsem se zmateně. Když kluci zavrtěli hlavou na znamení, že ne. Co když je to ona? Mohla by to být ona? Mohla by se nějak dozvědět, kde jsem ubytovaný a dojít za mnou? Zaplál ve mně plamínek naděje.

Rychle jsem vyskočil na nohy a ani nevím, jak jsem se tam dostal, už jsem otevíral dveře, aniž bych se podíval do kukátka, kdo za nimi stojí.

Když jsem je rozrazil, zalila mě vlna zklamání. Přede mnou se o rám dveří opíral Aiden – Rambo, jak mu říkala.

„Ty teda vypadáš," pronesl místo pozdravu a já jsem na něj zpátky jen zavrčel.

„Co tady chceš?" vyštěkl jsem, na tváři vražedný nepřátelský výraz.

Zvedl ruce před sebe v obraném gestu, jakože se vzdává.

„Přišel jsem si promluvit."

Promluvit? Pozdvihl jsem jedno obočí vzhůru. O čem si chce sakra Rambo promluvit? A zrovna se mnou?

Ustoupil jsem ode dveří na stranu a otevřel je dokořán. Hlavou jsem kývl, aby vstoupil dovnitř. Nezaváhal ani na vteřinu a už si to štrádoval k sedačce, kde stál nechápavý Owen a ještě zmatenější Zachary.

Pozdravil je a počkal, až přijdu i já.

„Spal jsi vůbec?" zeptal se rádoby provokačně. Chtěl působit jako chlapák, tak jako vždycky, jak jsem ho znal z těch pár setkání. Dneska jsem mu to ale moc nežral. Bylo to příliš hraný, příliš nucený. Celá takhle situace, to že právě on je tady, byla divná.

Přešel jsem až k sedačce a posadil se na stejné místo jako před chvíli.

„Přestaň chodit kolem horký kaše a vyklop, proč jsi tady!" zavrčel jsem. Vím, že jsem na ránu, ale teď si prostě nemůžu pomoct. Sem podrážděnej, nasranej a smutnej. Sakra!

Owen po mě střelil varovný pohled, tak jak to umí jen on. Ale mě to bylo jedno. Neměl jsem náladu na další výchovný kecy. Zvlášť ne od někoho z jejich blízkých. Na ty jsem měl Owena a on vydal za deset.

Aiden si povzdechl a upřel svoji pozornost jen na mě.

„Vím, že jsi včera všechno viděl a taky vím, že ti to nemohlo bejt dvakrát příjemný," pronesl opatrně. Při těch slovech se mi vybavilo, jak na ní ten týpek sahal svýma prackama a měl sem znova chuť do něčeho praštit. Zaťal jsem ruce v pěst a moc dobře jsem věděl, že moje klouby blednou s rostoucí silou, jakou do nich vkládám.

„Jo, to bych bez tebe fakt nevěděl..." zavrčel jsem v odpověď. Aiden však na mě hleděl a nenechal se vyprovokovat. Byl klidnej jako beránek. Na rozdíl ode mě.

„Hele Wessy, já vím, že se dvakrát moc nemusíme. Ale nejsem tady kvůli sobě, ale kvůli ní a nejsem debil. Vidím, že naši holčičku miluješ. Udělal si chybu. Ale kdo z nás ne, že?! Jenže teď si tady, přijel si za ní. Přeletěl si půlku světa jen kvůli ní. To neudělá někdo, komu jde jen o to si zapíchat."