Znovu na ledě

Příšerko Robyne

„Kam to vlastně jedeme?" zeptala jsem se po cestě plné mlčení. Seděli jsme v autě. Táj řídil. Rambo seděl na místě spolujezdce a ladil rádio. Já byla usazená vzadu, abych měla dost místo pro svoje koleno.

Z toho, jak neustále Rambo přepínal jednotlivé stanice, jsem už chytala stavy zoufalství a tak jsem musela promluvit a nějak jeho ruce a hlavně mysl zaměstnat.

„To je překvapení," pronesl s potutelným úsměvem, když pustil tlačítko rádia a obrátil se ke mně. Ten výraz na jeho tváři nevěstil nic dobrého. Na to jsem ho až moc dobře znala.

„Víš, jak nesnáším překvapení!" zaprotestovala jsem, hlavu zvrátila dozadu a opřela ji o pelest za mnou.

„Naopak!" protestoval Rambo. „Překvapení miluješ. I když za tohle nás asi budeš pěkně dlouho nesnášet."

Hlava mi vyletěla zpět vzhůru. Ta slova se mi zaryla do mysli jako rozžhavený drát. A pak jsem pochopila proč. Vjížděli jsme na parkoviště ke stadionu Bruins. Všude bylo mraky lidí, kteří sem proudili z města. Byla sobota a Bruins čekal domácí zápas. Neptejte se mě odkud to vím, prostě to vím, tečka.

Já je zabiju!

„No. To. Si. Ze. Mě. Děláte. Prdel!?!?" Každé jedno slovo jsem cedila přes zatnuté zuby. Čelisti jsem svírala k sobě, až zavrzaly. Vykulené oči jsem upírala na ty dvě pohromy vepředu auta. Uvnitř mě narůstala zuřivost. Oni to doopravdy myslí vážně? Vážně mě vyvlekli ven z bytu, jen proto, aby mi vymáchali čumák přesně v tom, co nemůžu mít?

Auto zastavilo snad na jediném volném místě na parkovišti. Oba dva, jak Tyler, tak Rambo, vyhopsli z auta. Dveře za nimi zapadly. Přesto jsem dál seděla uvnitř. Nebyla jsem schopná pohybu. Zrak jsem upírala na stadion před sebou a proklínala dobu, kdy jsem si tyhle dva magory pustila do svého života. Jasně, u Táje jsem jaksi neměla na vybranou, ale Ramba jsem měla odstřihnout hned první den, co se objevil na našem prahu a ptal se mě a bráchy, jestli si s ním nepůjdeme hrát. Už tehdy jsem měla tušit, že s ním budou jen samé problémy.

Z mých myšlenek, ve kterých jsem už plánovala krutou smrt pro oba dva, mě vytrhlo zaklepání na okénko. Za ním stál Rambo a na obličeji měl rozzářený úsměv.

Oni to opravdu myslí vážně?

Zaúpěla jsem.

„Tak už pojď, příšerko Robyne," zahulákal přes sklo Rambo.

Znovu jsem zaúpěla. Moje ruka automaticky sáhla po klice. Otevřela jsem dveře auta a Rambo musel poodstoupit, abych mohla vystoupit.

„Za tohle shniješ v pekle!" procedila jsem mezi zuby. „Oba dva." Podívala jsem se i na Táje, který stál opodál a snažil se být nenápadný. Mohlo mě napadnout, že tohle je jeho nápad. Ramba by nic tak necitlivého nenapadlo. Nebo napadlo?

Dobelhala jsem se k Rambovy, který přes moje ramena přehodil svoji mohutnou paži a přitáhl si mě k sobě, jak jen to šlo. Protože s berlema, se kterými jsem chodila, to moc dobře nešlo.

Stadion už byl přeplněný lidmi. Sotva jsme se dokázali prodrat ke svým místům. Zvlášť mě s berlemi to dělalo velké obtíže. Kluci se mi snažili pomáhat, ale já i přes to byla zoufalá. Cítila jsem se neschopně. A taky že jsem byla neschopná. Nedokázala jsem se ani prodrat davem, aniž bych neupadla nebo neměla tělo plné modřin.

Sesunula jsem se na svoje místo, až mě pád na plastové sedátko zabolel. Zanadávala jsem. Na tváři jsem měla nasupený výraz a mračila jsem se. Všude okolo mě pořvávali lidé a byli celý nadšení a nedočkavý z příchodu hokejistů, na které čekali. Všichni je vyhlíželi. Zbývalo pár posledních minut do okamžiku, než se měli objevit na ledě.