Znovu na ledě

Věřit ti?

Zdá se mi to nebo je to realita? Opravdu je tady? Když zavřu oči a napočítám do deseti, zmizí? Za ten pokus to stojí. Takže zavřu oči a v duchu počítám.

Jedna...

Dva...

Tři...

Čtyři...

Pět...

Šest...

Sedm, osm, devět, deset. Dopočítám rychle, zhluboka se nadechnu a oči znovu otevřu.

Pořád je tady. Stojí pár metrů přede mnou a jeho pohled mě propaluje očima. Je tvrdý, nekompromisní, raněný, smutný. Přejede mi mráz po celém těle. Pod jeho pohledem je mi Thomasův dotek nepříjemný. Připadám si, jako bych tím Wessovi ubližovala. Jako bych ho podváděla. Přímo před jeho očima.

Sakra! Co mě to napadá? To on ublížil mně.

„Co tady děláš?" promluvím, ale svůj hlas nepoznávám. Je kolísavý, zastřený bolestí a šokem. Nespouštím z něho oči a on ze mě. Propíjíme se jimi jeden do druhého. To napětí, které najednou dokola panuje, je přímo hmatatelné. Kdybych natáhla ruku před sebe, nejspíš bych ho namotala mezi své prsty, stejně jako stébla trávy.

„Přijel jsem pro tebe..." vydechl a slova procedil mezi zuby. Napětí ho neopouštělo. Viděla jsem, jak střelil pohledem po Thomovi, který mě přidržoval u svého boku. Propálil ho pohledem a zaťal ruce v pěsti.

„Pro mě?" vyprskal jsem. Opravdu si myslel, že se tady může objevit a přivlastnit si mě? „Já nejsem věc, kterou můžeš vzít a někam přesunout!"

Bolest, kterou jsem při pohledu na něj pociťovala, se začínala přetvářet ve zlost. Jak po tom všem může mít tu drzost objevit se tady a říkat takové věci. Měla jsem chuť ho udeřit. Praštit ho a bušit do něj pěstí dokud necouvne, dokud neodejde. Dokud nezmizí.

„Roby, prosím," zaúpěl. „Tak jsem to nemyslel. Můžeme si promluvit?"

To jak vyslovil mé jméno. Zkracoval ho a tím zjemňoval. Měl to ve zvyku. Byla to jeho specialita. Tak mi říkal jen on. To dovedl jen on. Při tom oslovení mnou přejel mráz. Zachvěla jsem se. Ovšem i přesto mnou cloumal hněv. Díky jeho drzosti. Díky tomu, že má odvahu se tady objevit a cokoli žádat. Nesmím vyměknout. Ne teď. Ne před ním.

„My dva už spolu nemáme o čem mluvit," pronesla jsem tvrdě. Byla jsem na sebe hrdá, za to s jakou jistotou jsem ta slova pronesla.

Wess zaúpěl. Prohrábl si vlasy prsty, tak jak to dělal vždy, když byl nervózní. Pak udělal dva rychlé kroky blíž ke mně.

„Můžu všechno vysvětlit. Vím, že mě nejspíš nenávidíš, ale věř mi, že můžu všechno vysvětlit..." Upíral na mě svůj zraněný pohled. Tvářil se jako koloušek před smrtí. V okamžiku, kdy ho matka opustí v potápějící lodi, vědíc, že není šance. „Prosím... Roby..."

Jak tohle všechno po mě může chtít? Zrovna on? Copak jsem mu nevěřila dost? Věřila. A jak se mi odvděčil. Už ne. Víckrát už ne.

Poodstoupila jsem od Thomase. Jeho ruky spadly z mého těla. Už jsem necítila jeho podporu. Ale to bylo jedině dobře. Tohle jsem si musela vyřešit sama. Bylo to mezi mnou a jím.

„Věřit ti?" zaúpěla jsem. „Chceš po mně, abych ti věřila?"

Co to vůbec znamená někomu věřit? Znamená to, že tě nemůže zklamat? Že tomu dotyčnému můžete říct cokoli a on si to nechá pro sebe? Že vás nikdy nezradí? Neublíží vám? Sama jsem nevěděla. Jediné co jsem v tu chvíli věděla, bylo to, že jsem nechtěla, aby byl tady. Ne v mém světě. Ne v mém životě. Jak může zkazit úplně všechno, co na mě kdy bylo dobrého?