Znovu na ledě

Nahou už sem tě viděl

Od oslavy na kterou mě Owen ukecal jít, uplynul měsíc. Další měsíc bez hokeje. Měsíc beznaděje, sezení na zadku na gauči se zmrzlinou. Měsíc litování. Měsíc přemýšlení. Měsíc, kdy jsem to zase a znovu nebyla já.

Táj ze mě šílel. Pokaždé naběhl do mého bytu, řádil tady jako tajfun a pak, když to nemělo žádný účinek, s prásknutím dveří odešel. Nejspíš si myslel, že jsem nevděčná sestra, že ho nevnímám a nechci s ním mít nic společného.

Jenže já mu byla vděčná. Sakra, já ho obdivovala, za to že to se mnou nevzdal. Za jeho snahu. Pokaždé, když sem vtrhnul, bylo mi zase o kousíček líp. Jakoby mě vtahoval zpět do života. Někam, kam jsem si myslela, že už se nikdy znovu nepodívám. Protože co si budeme povídat, byla jsem protivná, šílená a napřezdršku. Jenže jsem si nemohla pomoct. Cítila jsem se tak hluboko uvnitř sebe.

Na telefonu jsem měla snad milion zmeškaných hovorů a zpráv. Ani jednu jsem si však nepřečetla a na telefonáty jsem neodpovídala. Neměla jsem sílu jim čelit – Owenovi, Wesovi, trenérovy, Rambovi, našim... Potají jsem však sledovala každý přenos zápasu Bruins, který hrály. Dál jsem zkoumala jejich pokroky a říkala si, co by na sobě mohli zlepšit. I když už jsem nebyla součástí týmu, pořád jsem měla nutkání tohle dělat, alespoň sama pro sebe u televize beze svědků.

V tom se rozlétly dveře a kdosi vtrhl do mého bytu. Ani jsem se neotočila. Podle toho, že si otevřel sám, jsem soudila, že to bude Táj. Jediný, kdo má klíče od mého útočiště, je totiž právě můj bráška.

Slyšela jsem dusot kroků. Bože, to je opravdu takový slon, že takhle dupe? Pak už mě objaly dvě velké svalnaté paže a pevně mě stiskly.

„Vstávat šípková Růženko! Jde se ven!" zahlaholil mi do ucha Rambův hlas. Prudce jsem se otočila a opravdu, stál tam. Nezdálo se mi to. Pořád mě objímal a na tváři měl obrovský úsměv. Tenhle člověk je prostě jedna velká optimistická potvora.

Nebyl sám. Mezi dveřmi do obýváku stál Tyler a těkal pohledem okolo mě. Mračil se. Obočí měl stažená k sobě a na čele se mu vytvořila vráska.

„Co tady děláš?" zeptala jsem se potichu, když jsem stočila svoji pozornost zpět k Rambovy. Jeho ruce mě nepouštěly, naopak, ještě silněji mě stiskly.

„Přišli sme tě vytáhnout ven!" ušklíbl se. Povytáhla jsem na něj nechápavě jedno obočí a on se rozesmál.

„Jo máš recht. Nejprve se sebou musíš něco udělat, příšerko. Takhle se vedle mě venku objevit nemůžeš."

Automaticky jsem zvedla pěst a praštila ho do ramene. Byl to reflex, hluboko zakořeněný uvnitř mě. Okamžitě mě pustil a mnul si místo, do kterého jsem ho trefila.

„Au, tohle jsem si nezasloužil," řekl rádoby ublíženým tónem a popošel dál od sedačky, na které jsem byla ubytovaná. Nechápavě jsem pohlédla na Táje, který pořád stál mezi futry s nepřítomným výrazem.

„Ne vážně, co tady děláte?" zeptala jsem se po chvíli. Pohled mi těkal z jednoho na druhého. Momentálně působili jako totální protiklady. Jeden veselý a rozverný, druhý zamračený a zadumaný.

„Však jsem ti to právě řekl. Přišli jsme pro tebe a jdeme ven," opakoval Rambo a teď už se znovu usmíval.

„Já nikam nejdu!" svraštila jsem obočí a poupravila si deku na svém klíně. Ruce jsme si založila na hrudi a koukala na oba dva. Pak sem se podívala na sebe. Musela jsem vypadat příšerně. Na sobě jsme měla svoje oblíbené pyžamu s Hulkem a na hlavě vrabčí hnízdo. O obličeji ani nemluvím.

Rambo zakroutil hlavou. „Jak chceš," pronesl a pak už mě jeho velké pracky podebraly a zvedly do náruče. Vypískla jsem. Protestovala. Bila ho do ramenou a hrudi, vlastně všude kam jsem dosáhla. Ale marně. Nesl mě do koupelny u mé ložnice. Až teprve tam mě postavil na zem. Stoupl si před dveře, aby je zatarasil. Tentokrát si ruce na hrudi založil on. Poklepával nohou o podlahu a zvedl pravé obočí v tiché výzvě.

Zírali jsme jeden na druhého a já zvažovala, jak se z tohohle proboha vykroutím. Nic mě však nenapadalo.

Zaúpěla jsem. „Tak fajn!" pronesla jsem a opatrně se obrátila k umyvadlu za mnou. V zrcadle jsem viděla svůj odraz a hned jsem pohled sklopila. Nebyl to příjemnej pohled, to vám povím. Vyčistila jsem si zuby, omyla obličej a snažila se, abych vypadala trochu k světu.

Nyní jsem se chtěla převléct. Popadla jsem oblečení, které už měsíce leželo netknutě na polici. Začala jsem se vysvlékat z pyžama, ale šlo to špatně. Moje noha nespolupracovala a tak jsem zavrávorala a u toho se otočila. Přichytila jsem se police, abych nespadla. Jsem neschopná, ani převléct normálně nedokážu, nadávala jsem si v hlavě.

Rambo pořád stál u dveří koupelny. Úplně jsem na něj v tu chvíli zapomněla. Oblečení mi uvízlo v ruce a já se přestala hýbat.

Viděl moje zaváhání a uchechtl se.

„Klidně pokračuj, nahou už jsem tě viděl a ne jednou," pronesl s úšklebkem jakoby nic.

„Ramboo!" vykřikla jsem a hodila po něm ručník, který byl první věci po ruce. S přehledem a bez sebemenší námahy ho chytil a už se smál naplno.

„No co? Jasně vyrostla si od doby, co jsme měli šest a koupali se nahý, ale to nic nemění na tom, že jsem tě viděl tak, jak tě pán bůh stvořil."

Dělal si ze mě srandu a škádlil mě. Avšak byla jsem mu za tyhle řeči vlastně vděčná. Dokázal mě vytrhnout z mého transu a špatné nálady. Teď jsem se dokonce smála.

Nakonec to vzdal a odešel. Nechal mě v koupelně samotnou, ale věděla jsem, že stojí za dveřmi a čeká, abych mu nikam neutekla. Už mě poměrně dobře znal. Aby ne, za celý život jsme toho spolu prožili hodně. Byl jako můj druhý bratr.