Znovu na ledě

Jasně, že můžeš! Ty jen nechceš a v tom je velký rozdíl, sestřičko!

Už po prvním zranění mi doktoři říkali, že se na brusle nikdy znovu nepostavím. Fraktura čéšky a uštípnutí kloubní jamky byly samo o sobě dost definitivní. Zvlášť pro sportovce. Jenže já se na brusle dostala. Postupně, s velkou pílí. Bruslila jsem. Znovu jsem trénovala, i když ne jako hokejistka, ale jako trenérka. Ale to nevadí, byl to hokej. Sice naprosto jiný, ale byla jsem ve svém živlu.

Pamatuju si, jak jsem byla v ten okamžik spokojená, jako už dlouho ne. Jenže, jak se říká, karma je svině. A i když netuším, co jsem jí provedla, schytala jsem to podruhé. Následná fraktura již zlomené čéšky a rozštěp stehenní kosti. Tohle zranění bylo definitivně definitivní.

Nebudu vám lhát. Bolelo to. Kurevsky to bolelo. Pomyšlení, že už nikdy nebudu pořádně moct chodit bez berlí, a když ano, tak budu kulhat a neujdu velké vzdálenosti. Že už nikdy nebudu moct sportovat. Hlavně hrát hokej, postavit se na brusle. A vědomí, že tohle všechno prožívám již podruhé, když se mi zrovna po malinkých krůčcích začal můj sen vracet, je zdrcující.

Měsíc jsem byla hospitalizovaná v nemocnici. Podstoupila jsem několik dalších operací, ve kterých se mi koleno snažili dát dohromady. Různé plastiky, seslepování kostí dohromady pomocí šroubů. Hodiny a hodiny zvracení po probuzení z narkózy.

Vedení Bruins jsem poslala písemnou výpověď a i když se za mnou trenér i ostatní hráči snažili přijít. Nechtěla jsem je vidět. Kdybych je viděla, nejspíš bych to nezvládla.

Teď už to bylo čtyři měsíce od mého dalšího zranění. Čtyři dlouhé měsíce, které jsem se snažila všem vyhýbat, každého ignorovat a hlavně, smířit se s vlastním osudem.

Asi je vám jasný, jak to dopadlo že? Samozřejmě, že se s tím smířit nedokážu. Připadám si jako by jedna část mě, ta velká, pro kterou vůbec žiju, odumřela a zbyla ze mě pouze nějaká schránka, parodie na člověka.

Z veselé živé holky se stal pobuda v teplácích s rozcuchanými vlasy. Nevycházím z bytu, s bráchou komunikuji jen v nezbytně nutných případech a své rodiče naprosto ignoruju. Už nežiju, jen přežívám.

Z vlastních mučivých myšlenek mě vytrhne odemykání dveří. Kdo sem zase leze? Pomyslím si i když vím, že jediným, kdo od mého bytu má klíče je brácha. Zaúpím. Mám ho ráda, sakra je to můj bráška, dala bych za něj život, ale jeho starostlivost už mě nad mírů vytáčí. Co nechápe na větě „Chci být sama!"

Dojde do obýváku a když mě uvidí sedět na gauči, zachumlanou v peřině se zmrzlinou pod nosem a smutným filmem v televizi, rupnou mu nervy. Hodí s klíčema na stůl, jen to zařinčí. Popadne ovladač, jedním kliknutím film vypne, pak mi z rukou vytrhne zmrzlina a začne na mě řvát.

„Do hajzlu, Roby! Takhle už to dál nejde! Seber se! Život nekončí! Nemůžeš tady jen tak sedět a celej zbytek života se cpát zmrzlinou!" funí u toho a z očí mu létají blesky. „Já už se na tohle fakt nemůžu dívat! Začni znova žít. Ano, máš koleno v hajzlu, nemůžeš hrát hokej, ale sakra neumřela si! Seš naživu!" S těma slovy kopne vší silou do stolu a já až naskočím.

„Jáá... Já nem..nemůžu..." snažím se obhajovat. Marně. Z očí mi vytrysknou slzy a hlava mi automaticky spadne do dlaní. Tentokrát mě však brácha neutěší. Naopak.

„Jasně, že můžeš! Ty jen nechceš a v tom je velkej rozdíl, sestřičko!" Vidím na něm, že je vytočený. Takhle na mě nikdy nekřičel. „Tak se konečně seber a začni se sebou něco dělat. Můžeš začít výletem na stadion a podepsáním papírů, kvůli kterým tě už čtyři měsíce uhánějí!" S těmi slovy práskl s velkou obálkou na stůj přede mě a odešel.

Já tam zůstala sedět. Ve svém vlastním bytě, jako pecka na gauči. Brácha má nejspíš pravdu, neumřela jsem, i když mi to tak připadá.

Začala jsem přemýšlet, jaké by to bylo, kdybych hokej nikdy hrát nezačala. Kdybych byla normální dospívající holka, kterou zajímají kluci, nákupy, barva laku na nehty a třídní drby. Jenže taková jsem nikdy nebyla, nedokázala jsem si samu sebe na tom místě představit. Já jsem byla hokej. A teď nemám nic. Neumím nic jiného.

Co bych asi tak měla podle tebe dělat, Táji? Ptala jsem se v duchu.