Dady's girl

2.3K 89 16
                                    

Sedět v letadle a shlížet dolů na zemskou krásu, byla jedna z nejtěžších zkoušek, jaké jsem kdy zažila. A že už jsem jich zažila nespočet. Tahle však z nich byla ta nejtěžší. Ne proto, že bych neměla ráda letadla. Vlastně ne, neměla jsem je ráda, ale ani tím to nebylo. Nebylo to ani tím, že by mi vadila vzdálenost, která mě dělila od pevné půdy pod nohama. Ne, ani to nebylo příčinou tíživého pocitu na mém hrudníku.

Pocit obřího balvanu na mých prsou byl dílem odloučení. Pocitem úzkosti, že opouštím něco, co mělo být mým novým začátkem. V hlavě se mi usadila myšlenka, že utíkám bez boje, bez šance na lepší zítřek. Že jen zdrhám a nechci zatnout zuby. Tahleta myšlenka mě pohlcovala podobu celého letu a kdyby okolo mě neseděli lidé, nejspíš bych si nervy vytrhala všechny vlasy.

Vím, že odejít bylo moje rozhodnutí a v tu chvíli jsem ho považovala za to nejlepší, pro co jsem se mohla rozhodnout, ale neměnilo to nic na tom, že se do mého nitra, i přes počáteční pocit správnosti, začali vkrádat pochyby. Pomalu, postupně, krok za krokem a pracovaly na mém pohlcení.

Musela jsem si objednat skleničku whisky, abych zahnala pocit beznaděje. Ovšem marně. Jedna sklenička opravdu nestačila. Rozhodně ne. A tak jsem si objednala další. A další. A další. A další...

Z letadla jsem po přistání vystupovala pod parou a nedivila jsem se opovržlivým pohledům, které ke mně mířily ze všech stran od mých spolucestujících. Kdyby se tohle stalo někomu jinému, asi bych se na něj dívala naprosto stejně. Dřív určitě. Teď jsem se v té situaci ale ocitla já sama a řeknu vám, není to nic příjemného.

S námahou jsem našla svoje kufry a vláčíc je za sebou jako dítě kačera na provázku jsem se vydala k východu z letiště. Prošla jsem prosklenými dveřmi a ovanul mě studený vzduch. Přitáhla jsem si blíž k tělu moji lehkou bundu a rozklepala se zimou. Pak jsem se ale rozhlédla okolo a konečně mi došlo, že jsem opravdu tady. Doma. Opravdu jsem odletěla z Bostonu a jsem ve svém rodném Švédsku. Tam, kde to celé začalo.

Zamávala jsem na taxi a ten přede mnou prudce zastavil. Normálně by pro mě přijeli rodiče. To bych jim ale o svém příjezdu musela říct. Což jsem neudělala. Rozhodla jsem se tak rychle, že o tom věděl vlastně akorát Tyler. A Owen. Nesmím zapomenout na Owena. I on o mém odjezdu věděl.

Taxik mě zavezl dál od města, do okrajové části, na venkov, kde se nacházel dům mých rodičů a okolní pozemky. Tohle byla moje rodná hrouda a ihned jak jsem vystoupila, zaplnilo se mi srdce hřejivým pocitem.

Podívala jsem se na rozlehlý postarší dům, ve kterém jsem vyrůstala a na který jsem měla miliony krásných vzpomínek. Vybrala jsem si zavazadla z kufru taxíku a pobrala se k domu. Alkoholový opar ze mě pomalinku opadával a moje srdce malinko pookřálo.

Ještě jsem ani nestihla dojít do půli cesty, když se rozrazily vchodové dveře a z nich vylítla máma. Na tváři se jí usadil překvapený a téměř nechápavý výraz. Ale běžela ke mně, pevně mě obejmula, až jsem měla pocit, že mě zadusí.

„Robyn, drahoušku, co tady děláš?" ptala se mě mezi vzlyky. Z očí jí tekly slzy. „Proč jsi nám nedala vědět, že přijedeš?"

„Omlouvám se, mami. Bylo to rozhodnutí na poslední chvíli," vysvětlila jsem a to už se ve dveřích objevil i táta. Můj hrdina, můj dady. Vysoký muž s dobře stavěným tělem, strništěm na tvářích. Vzhled barového bijce, ale srdce tak chápavé a milující, že snad ani nebylo možné, aby se tenhle protiklad skrýval v jednom jediném člověku. V očích se mu zračilo překvapení, stejně tak jako mámě. Ale bylo tam toho ještě mnohem víc. Jak se k nám blížil, viděla jsem v nich lásku, štěstí, ale taky obezřetnost. Věděl, že už vím, na čem se dohodl s trenérem.

Znovu na leděOù les histoires vivent. Découvrez maintenant