Znovu na ledě

Jsou prostě všude

Hrubost v Tylerově hlase mě překvapila. On nebývá nepřátelský. Právě naopak, s každým se snaží vycházet co nejlíp. Ale jen do doby, než někdo ublíží jeho blízkým. To pak dokáže metat očima blesky a rozdávat pěsti, jako rváči v zápasech MMA. Vrtalo mi hlavou, co ho mohlo tak popudit, že vrčel jako nasraná motorová pila.

Postupovali jsme dál a dál kupředu. Čím blíž jsme byli zvukům pištění a jásotu, tím byl dav lidí před námi hustší a neproniknutelnější. Připadala jsem si jako na koncertě Snawna Mendese. Bláznivý dav fanynek tlačící se dopředu, aby si na svého hrdinu mohly sáhnout. Nebo jen aby ho zahlédly. Nebo jako na zápase Bruins, když jsem se prodírala ke stadionu ječícíma holkama několik hodin před začátkem. Bože, to bylo jako zlej sen.

Počkat. Snad ne...

To už jsme se prodrali dostatečně blízko a já je uviděla. Na podiu uprostřed zábavního parku pobíhali moji bostonští medvědi. Všichni v celé své nadutosti a povýšenosti. Ne dělám si srandu, neberte mě vážně. Tohle totiž byla sakra podívaná, která do nadutosti měla zatraceně daleko.

Všichni na sobě měli svoje dresy. Dováděli s děckama a rozdávali radost. Rozeznala jsem je všechny. Owena, Zacha, trenéra Johnsona, Deana, Nica, Matieho, Breka. Dokonce i vazouna Dirka. Byli tam, prostě všichni. Pak můj zrak doputoval k poslednímu z nich, který zrovna dováděl s dvěma malýma holčičkama. Věšeli se mu na ruce, tahali ho, smáli se. Když se otočil, na zádech mu vyčnívalo jeho týmové číslo. Byla tam, tkvěla se pod jménem Graham. Velká a ničím neměnná 77. Stejné číslo jaké jsem na dresu nosívala i já.

Zarazila jsem se a zůstala zírat. Nedovedla jsem z něj spustit oči. Vypadal tak uvolněně. Na tváři obrovský úsměv. Hrál si s těma děvčátkama a dělal ze sebe šaška, jako kdyby to byla jeho přirozenost. Nemohla jsem se vynadívat. Tohle byl úplně jiný člověk, než jakého jsem ho poznala. Než jaký jsem si myslela, že je. Tak moc mě to udivovalo. Co jsi vlastně vůbec zač, Wessley Grahame?

„Dobrý večer dámy a pánové," zazněl z reproduktorů Owenuv hlas. „Vítám Vás tady všechny. Protože dnešek je speciální den. Jsme tady, abychom podpořili dobrou věc. Takže neváhejte a u stánků si kupte nějaký suvenýr nebo přispějte jenom tak. Všechny vybrané peníze budou použity na budoucnost těhle úžasných dětí. Protože i oni si zaslouží všechny možnosti světa!" Owen zářil jako sluníčko. Usmíval se od ucha k uchu a byl jako ve svém živlu. Prýštila z něj energie na všechny okolo, ale to z každého z nich.

Nad podiem vysel obrovský transparent, který hlásal: „I tyhle děti si zaslouží budoucnost. Domov pro světlušky".

Zůstala jsem stát jako přimražená. Kluci hráli na podiu s dětma různé hry, blbli s něma, rozdávali radost, úsměvy, podpisy, fotografovali se. Jeden po druhém se také střídali u rozhovorů s místní televizí. A já dokázala je stát a zírat. Tohle bylo neskutečné.

Ohlédla jsem se na Táje s Rambem, ale oba dva zakroutili hlavami, jakože oni o tom opravdu nevěděli. Věřila jsem jim. I když jsem měla malé podezření, že mě sem dovedli schválně.

Mohla jsem odejít, nezpůsobovat si ještě větší bolest, která se objevila spolu s radostí. Ale já nebyla schopná. Nohy mi přimrzly k betonové podlaze pode mnou a já dokázala jen zírat a být neskutečně pyšná na ty moje kluky.

„Dobrý večer, posaďte se a udělejte si pohodlí." Říkala zrovna moderátorka.

„Dobrý večer, Adeline," pozdravil hluboký hlas. Celým mým tělem projel záchvěv energie. Tak známý ten hlas byl a tak smyslný. Zhrublý námahou a smíchem. A já přemýšlela, jestli bych ho měla nenávidět nebo po něm naopak toužit. Netušila jsem. Možná obojí naráz? Je to vůbec možné?

„Prozraďte nám, Wessley, co si od tohoto večera slibujete?" zeptala se moderátorka.

Obrátila jsem svoji pozornost od her k provizornímu studiu na okraji podia. Wess seděl zpříma naproti černovlasé moderátorce a vypadal, že nad tou otázkou přemýšlí. Na nakrčeném čele se mu objevili malé vrásky.

„Od dnešního večera si slibuju, že se vybere co nejvíc peněž, aby tyhle úžasné stvoření měly šanci na co nejlepší život. Svět se s nima zatím zrovna nemazlil, takže je načase, abychom to napravili," usmál se.

„To máte pravdu, naprostou pravdu," přitakala moderátorka. „Máte i nějaký plán, jak by jste přispěl i vy sám?"

„No jistě!" vyhrkl Wess okamžitě. „Každý z kluků, včetně mě, se rozhodl přispět nemalou částkou a celý domov taky dostane volné lístky na naše domácí zápasy. Doufám, že se jim budou líbit. Pokusíme se pro ně vyhrávat."

Dívala jsem se na něj, jak se s každým slovem uvolňoval víc a víc. Teď, po pár otázkách už vypadal naprosto přirozeně a musím přiznat, že jeho zářivý úsměv byl okouzlující. Naprosto jsem chápala, proč se moderátorka usmívá jako měsíček na hnoji a s každou větou se naklání k Wesslymu blíž a blíž. Nepokrytě s ním flirtovala a mě v tu chvíli píchlo uvnitř mého srdce. Zalil mě pocit nevole. Začala jsem se na tu ženu mračit.

„A teď poslední otázka, Wessley," pronesla černovláska a opět se k němu naklonila ještě blíž. Mrkla a olízla si plné rty, které musely být napíchané botoxem a buchví čím. Takhle se přece nemohla narodit. Opravdu se tohle někomu líbí? Pak svoji poslední otázku vyslovila: „Každého tady zajímá asi nejvíc jedna věc. Pohybuje se ve vašem životě nějaká spřízněná duše? Žena, která má ve své moci vaše srdce?" Mrkla na něj a při čekání na odpověď se k Wessovi přitiskla ještě víc.

Při té otázce jsem zkoprněla. Upřela jsem svoje oči na Wesse a bez mrknutí ho pozorovala. Čekala jsem na jeho odpověď. Asi tak stejně nedočkavě a napjatě jako všichni. Wess se podrbal na bradě, kterou měl pokrytou třídenním strništěm (neptejte se mě, jak to vím, prostě to vím), jakoby přemýšlel. Dával si načas. Napínal všechny diváky. Teda hlavně divačky. Veškeré ženské osazenstvo pod podiem pištělo a potom hned zatajovalo dech. Všechny čekaly na Wessovu odpověď jako na smilování boží. Stejně jako já.

„Vlastně by tu jedna slečna byla..." pronesl velmi potichu a já nastražila uši. Opravdu to řekl nebo se mi to jen zdálo? Nebyla jsem si jistá. „Znám ji teprve chvíli. Ale už i za tak krátkou dobu mě dokázala naprosto odrovnat. Pokaždé mě dokáže setřít, jakoby se nechumelilo. Dokáže se postavit jakékoli výzvě a jde si za svým. Je neskutečně statečná. Rozdává kolem sebe radost. Má týmového ducha. Za ty která má ráda, by se bez váhání prala. Je krásná... Bože, je překrásná. A když se usměje... když se směje... Moc úsměvů nerozdává, ale když přece jen, je to ten nekrásnější pohled, jaký se mi kdy naskytl. Chtěl bych být důvodem jejího úsměvu..." Svůj proslov dokončil potichu a jeho slova odezněla do ztracena. Nedíval se na moderátorku, ale bylo to, jakoby vzpomínal. Jako by si přehrával každičký okamžik, každičkou vzpomínku, kterou na tu slečnu měl. Jeho oči byly zakalené, tmavě černé a hluboké, jako nejčernější temnota. Přesto krásné. Objevila se v nich ta jiskra, která je celé rozzářila.

Opět mě píchlo u srdce. Ten pocit byl tak neznámý, tak jiný, tak nevítaný... uvědomila jsem si, že žárlím. Žárlím na dívku, kterou jsem v životě neviděla. Žárlím na dívku, která ve svých dlaních svírá srdce muže, který mě neskutečně vytáčí... ale taky neskutečně přitahuje.

Ta tíha, která se mi usadila na prsou, byla jako obří balvan, který vás zavalí a nejde s ním hnout ani na jednu ani na druhou stranu. Jste pod ním prostě ztracení. Ať se snažíte jakkoli. Zavrtěla jsem hlavou a sklopila zrak ke svým botám. Chtěla jsem pryč. Musela jsem pryč...