Znovu na ledě

Osina v zadku

Kdyby jste si mohli vybrat a měli tu moc vrátit čas zpět, udělali by jste to? Co by jste ze svého života chtěli vymazat? Tu otázku jsem si kladla po celou dobu od mého příjezdu domů. Rodiče mě do ničeho nenutili. Naopak, podpořili mě v každém rozhodnutí a stáli při mně, ať už to byla sebevětší pitomost. Mohla jsem se o ně opřít a vždy s nimi počítat.

Jenže já už nechtěla. Chtěla jsem žít. Chtěla jsem se vzpamatovat a jít dál. Chtěla jsem se poučit a kráčet dál po pomyslné cestě životem. Chtěla jsem být dospělá. Kéž by to tak šlo. Kéž by mi moje prokleté myšlenky neustále neukazovaly to, o co jsem přišla... Jeho. Kéž bych na něj mohla jen tak, lusknutím prstů, zapomenout a pokračovat dál. Chtěla bych mít tu moc... mít moc nad svými myšlenkami.

Ale jinak ne, kdybych mohla vrátit čas, nesmazala bych svoje rozhodnutí jet do Bostonu. Bez toho bych nebyla stejný člověk, jakým jsem teď. Měla bych se přestat litovat.

Z myšlenek mě vytrhlo až troubení auta. Zamžourala jsem před sebe a uviděla za oknem mercedesu rozčilujícího se řidiče. Stála jsem uprostřed silnice, mimo přechod a kolem projížděla auta. Měla jsem štěstí, že mě nepřejel. Jak jsem se mohla takhle ztratit ve svých myšlenkách?

Omluvně jsem na něj zamávala a spěchala zpět na chodník. Bloudila jsem ulicemi městečka a hledala odpovědi, které jsem tady najít nemohla. Odpovědi na všechny otázky totiž byly ve mně. V mém nitru a taky někde naprosto jinde. V Bostonu. U něj.

V tom momentě se přede mnou objevily dveře dobře známé kavárny. Byl to podnik, kam jsem chodívala během školy. Ještě když jsem do ní občas zavítala v čase mezi tréninky a zápasy. A taky jsem tam chodívala s klukama, s Tylerem a Rambem, když se chtěli zbavit mého neustálého fňukání. Tady mě posadili a já blaženě mlčela s kávou v dlaních. Byla jsem spokojená. Na chvíli jsem přestala být osina v zadku.

Chytila jsem do prokřehlých rukou kliku a stiskla ji. Otevřela prosklené dveře a vstoupila do úchvatného podniku. Jakmile jsem překročila jeho práh, jakoby moje srdce zaplavilo teplo. Tohle bylo další místo, které znamenalo domov. Málem bych na něj zapomněla a přece, když jsem tu teď byla, bylo to tak správné. Jak jen jsem mohla zapomenout?

Zaplula jsem k malému stolku u velkého okna a zhluboka se nadechla. Objednala jsem si velké cappucino, trošku prasárna oproti mé typické obyčejné černé kávě, a když mi ho obsluha konečně donesla, byla jsem jako v transu. Rukama jsem uchopila velký hrnek a přičichla si k horkému nápoji. Celým tělem mi projela vlna energie. Ta vůně byla tak opojná, tak lahodná, tak ... dobrá.

Zírala jsem ven z okna, na scenérii před sebou. Ulicemi uháněla auta a lidé spěchali po chodnících, ale působilo to jaksi míň chaoticky, oproti tomu, jaká uspěchaná scenérie se promítala v Bostonu. Tady byli lidi víc lidští. Víc přátelští. Víc se usmívali. Bylo to příjemnější, osobnější. Byl to domov. Jinak to ani nazvat nešlo. Musela jsem se pro sebe usmát. A ten pocit, mít na tváři úsměv, mě donutil zalapat po dechu. Kdy jsem se naposledy smála?

„To není možný! Není to slavná Robyn Torresová?!"

Z hloubání mě vytrhl mužský hlas plný překvapení. Odtrhla jsem oči od okna a podívala se na toho cizince, který očividně znal moje jméno. Přede mnou stál mladý muž s blonďatými vlasy učesanými do nedbalého rozcuchu. Tyčil se nade mnou a jeho mohutná hruď zastiňovala snad veškeré okolí. Na tváři mu pohrával úsměv a já ho v tu chvíli poznala. Jak bych mohla zapomenout.

„Thomas Norton!" vydechla jsem jeho jméno a zírala na něj jako na přízrak. Byly to snad už věky, co jsme se viděli naposledy. Já v té době byla malá puberťačka, co se rvala o místo v týmu a on začínající hvězda místního hokeje, která si odpykávala trest trénováním dívčího hokejového družstva. Byl to pěkný floutek, dělali jsme si jen samé naschvály.