Znovu na ledě

První den

„Sakra" zaklela jsem nahlas. Jdu pozdě. První den nové sezony a já jdu pozdě. Dnešek je jako zlej sen. Prvně mi nezvoní budík, takže vstanu o hodinu později, tím pádem musím vynechat ranní běh. Pak se se mnou zasekne výtah a trvá dobrou půl hodinu, než ho zprovozní. Autobus mi samozřejmě ujel a další jede až buchví kdy. Paráda.

Jedu stopem a z předního sedadla na mě v zrcátku slintá postarší týpek. Snaží se se mnou mluvit, ale vůbec ho nevnímám. Snad po nekonečně dlouhé době jsem ve městě. Zastaví mi a já vyběhnu z auta směrem ke stadionu.

Vběhnu do dveří, které mi postarší vrátný s úsměvem otevírá. Nejspíš viděl můj zběsilý úprk a slitoval se. Na jmenovce má napsáno John. Dobré ráno Johne, pomyslím si. Omluvně na něj pokývám hlavou a běžím dál.

„Pozor slečno..." slyším za sebou jeho hlas. Bohužel svoje upozornění nestačil doříct. Jak se řítím chodbou, neotevřou se přede mnou skleněné posuvné dveře. Vrazím do nich a skácím se na zem.

„Auu!" chytnu se za hlavu, která se mi začíná točit. „Do hajzlu!" Dnešek opravdu začíná výborně.

„Promiňte, slečno. Nestihl jsem Vás upozornit. Dveře se opravují a musí se dnes otevírat ručně." Bezvadný. Takže nejen, že jdu pozdě ale já si i rozbiju hlavu, kvůli opravě dveří. Mezitím mi John pomůže na nohy. Poděkuju mu a rozběhnu se k šatnám ve sklepních prostorech stadionu. Všichni už tam budou. Šéf mě zabije.

Běžím chodbou a už musím být blízko. Slyším ryk a mužské hlasy. Paráda jsem tu. Otevřu dveře.

„...Jak jsem říkal, budeme mít novou posilu..." říkal zrovna trenér, když jsem otevřela. Všechny pohledy se obrátí ke mně. Vpadnu dovnitř, a jelikož je dnešek den D. Nemyslete si, ne ten velkej super den, ale D jako debil. Zakopnu o práh dveří a skácím se rovnou trenérovy k nohám.

„Vida. My o vlku, a vlk nám vpadne dovnitř," pronese posměšně a podívá se na mě. Všichni okolo se začnou smát. Myslíte si, že jsem se ocitla ve zlém snu? Máte pravdu, jenže to nevíte ještě to nejdůležitější. Ta banda neandrtálců, která se mi právě směje, místo toho, aby mi pomohli zpátky na nohy, jsou hokejový tým Bostonských medvědů. Ano, slyšíte dobře. Kolem mě je právě banda upocených, svalnatých, namyšlených týpků, co si myslí, že jsou osmým divem světa. A já ode dneška nastupuju jako jejich nová pomocná trenérka.

Vyškrábu se na nohy a postavím se vedle trenéra, který kroutí hlavou. Podle mě začíná pomalu litovat, že mi tuhle práci vůbec dal. Není totiž nad to, udělat dobrej první dojem.

„Jak jsem říkal. V týmu máme novou posilu. Bude pracovat na pozici pomocného trenéra. Pro ty z vás..." přejel pohledem všechny v šatně. „...buranů, kterým ji musím představovat – tohle je Robyn Torres." Představil mě.

Podívala jsem se okolo. Jak jsem říkala, seděli tam vedle sebe, jeden vedle druhého, namyšlení hokejisti, kteří sežrali všechnu moudrost světa. Viděla jsem jejich výrazy. Bože, co mě to vlastně napadlo, že půjdu dělat pomocného trenéra. Copak nemám svých problémů dost?

„Hej trenére, co je to za blbost," ozval se jeden z nich. Otočila jsem se za hlasem. Seděl tam, do půli těla nahý, v ruce držel dres a tvářil se jako hlavní kápo. „Mysleli jsme, že je to chlap. Co nám může ukázat tahle princezna, co ještě neznáme." Uchechtl se a měřil si mě pohledem.

V tu chvíli by se ve mně krve nedořezalo. Princezna? Jako vážně? Princezna?

„Kdybys hrál tak dobře, jak ti jdou blbý kecy, nemusela bych tady s tebou ztrácet čas!" odsekla jsem a vysloužila si obdivné zahvízdání. Další se začali smát a trenér po mě hodil nevraživý pohled. Pokrčila jsem rameny. No co, nenechám si líbit žádné urážení. Pokud ukážu slabost, sežerou mě zaživa. To jsem zjistila už jako malá.

„Klid, klid," zvýšil hlas trenér. „Slečna Torresová je nejlepší hráčkou evropské ženské ligy už pár let za sebou. Kdyby jste se trochu zajímali taky o něco jinýho než o sebe, dávno by jste o ní věděli." Trenérův hlas byl zvučný, nepříjemný. Přiznám se, že i já bych z něj skoro dostala husinu. Trenér, ale neměl v jedné věci pravdu. Nejsem nejlepší hráčkou evropské ženské ligy. Už ne. Bývala jsem, ale to už je minulost.

„Teď se oblečte a za pět minut na ledě," otočil se ke mně. „A vy slečno Torresová, ke mně do kanceláře."