Tanec s pánem pekla

KAPITOLA 61

Nora se probrala ze spánku po porodu. Uviděla vedle sebe dvě nádherné holčičky, které na ni koukali svýma velkýma kukadlama a usmívala se na ní a tleskaly ručičkama. "Jak to, že se už zvládnete usmívat? Vždyť jste tak maličké ještě," divila se a zároveň se dívala na obě jak na svatý obrázek. Vyrušilo jí zaklepání na dveře.
    ,,Má paní?" nahlédla dovnitř Quelisova hlava.
    ,,Pojď dál," kývla jeho směrem a zpátky se otočila na své dcery. ,,Jak je možné, že zvládají už tohle? Vždyť teprve včera se narodily."
    ,,Už jsem vám to jednou vysvětloval," na chvíli se odmlčel a čekal, zda ho Nora vnímá, poté se rozhodl pokračovat: ,,čas tu ubíhá jinak."
    ,,To mi chceš říct, že jejich čas za chvíli vyprší?" zděsila se.
    ,,Ne, to vůbec ne. Budou stejně jako vy nesmrtelné. Jejich růst se zarazí v jejich dospělosti. V podstatě v jak budou vypadat na osmnáct," uklidňoval ji.
    ,,Díky bohu," oddechla si. ,,Ale přece jen si nemůžu pomoct, jak jsou jim podobné. Zdá se mi, jakoby ani jedna neměla kousek ze mě."
    ,,Sice nemají ani kousek z vaší podoby, ale myslím si, že uvnitř budou stejné jako vy," usmál se. ,,Myslím, že je to už teď jasné od pohledu," podíval se na obě dvě usmívající se dívenky. Nora se k němu jen přidala. Nemohli z nich oba dva spustit své oči. Najednou z ničeho nic začala nora vzlykat.
    ,,Quelisi, já nemohu."
,,Co přesně má paní?" chytil ji za obě rameno a přitáhl si ji k sobě do objetí.
,,Strašně mi je připomínají a to jsem od toho chtěla utéct a zapomenout," dala si hlavu do dlaní a rozplakala se. ,,Jako bych už teď měla pocit, že se mě budou ptát na jejich otce. Mám jim to potom snad dovolit, jít za nimi? Mám jim říct pravdu, že má každá jiného otce? Nepřijde mi to jako správný nápad, pokud bych na ty dva chtěla zapomenout. Jenže nemůžu jim odepřít poznání jejich otců."     ,,Má paní, netrapte se tím teď. Řeknete jim to, až příjde ten správný čas. Zatím si tim nelamte hlavu. Bude to tak lepší a ušetříte si tu spoustu slz, co jste pro ně už proronila. Alena druhou stranu," odmlčel se na chvíli a počkal až si Nora utře slzy z tváře: ,,vám oba dva dali krásný dar v podobě dvou krásných dcer."     ,,Máš pravdu. Děkuji, Quelisi," na tváři se jí objevil letmý úsměv.

Tak plynul den za dnem. Dvojčátka rostla. Začalo to prvními slůvky, poté první krůčky až nakonec z nich vyrostly malé slečny, které začaly vnímat svět.  Nora se dívky snažila vychovat dle toho, jak si myslela, že je to správné. Nestihla u toho ani myslet na Azazela a Lucifera. měla plnou hlavu jen svých dvou dcer. Každý večer měli společný rituál. Jedné z dívenek česala vlasy Nora a druhé Quelis. Do toho jim zpívala Nora ukolébavku. Sama si říkala, že zpívat neumí, ale holčičkám se to moc líbilo a vždy jí po ní každý večer.

My love, my love
My fearless love
I will not say goodbye..
Sea may rise
Sky may fall
My love will never die..

Go on, Go on
Go bravely on
Into the blackest night..

My heart, My heart
My drowning heart
Oh all the tears I've cried
Oh I may weep forevermore
My love will never die..

My love, My love
My fearless love
I will not say goodbye..
Sea may rise
Sky may fall
My love will never die..

Vždy s posledními slokami, dvojčátka usínala v posteli u své mámy. Nora si vždy pak musela opatrně lehnout mezi ně. Quelis jen vždy za nimi potichu zavíral dveře, aby je nevzbudil.
Tyto idilické dny netrvali však dlouho. Dvojčata už byla takřka dospělá. Měly už svůj vlastní pokoj a začaly se zajímat, odkud se tu vzaly. Obě usoudily, že musí mít nějakého otce. Proto však jednoho dne, počkaly, až jejich matka vstane. Věděly, že to nebude dlouho trvat, protože Quelis pro ně chystal jídlo. Bylo to sice divné, protože věděly, že nejsou normální lidé a jíst tolik nepotřebují, ale přesto to byl u nich zvyk.
Všichni už usedali ke stolu a dvojčata na sebe jen kývla. Promluvily dvojhlasně. ,,Mami, kdo je náš otec?"