Tanec s pánem pekla

KAPITOLA 51

Oba dva leželi na břehu jezera. Nora znovu čekala. Když uslyšela jak klidně dýchá, poznala, že usnul. Pomalu se zvedla a na druhou stranu se rychle oblékla. Jeho nahé tělo přikryla jeho pláštěm.
„Odpusť mi to," sklopila hlavu a rozplakal se. „Odpusť mi to, Azazeli. Prosím, odpusť mi to, Eleonoro, já nejsem ta, kterou jsi si představovala po jeho boku," vzlykla při vzpomínce na jeho a Astarothtinu matku. „Odpusťte mi, prosím," kolem ní se znovu objevil modrý plamen. Aniž by ho zvládala pořádně ovládat, tak si pomocí něho vytvořila na zádech křídla. „Promiň mi to, Azazeli," uvědomovala si jak zbaběle utekla, aniž by si nechala cokoli vysvětlit. „Promiň mi to, Lucifere. Ale já sem nepatřím," vzlykla. „Miluji vás oba. Avšak mohu mít jen jednoho. Proto bude lepší když odejdu," podívala se naposledy na spícího Azazela. „Sbohem," roztáhla ony ohnivá křídla a vydala se tam, kde to vše začalo.

S tím jak tady dole ubíhal čas věděla, že Delia už bude na cestě. Stála u propasti a dívala se dolů. Poslouchala hlasy, jak jí k ní volají. „Královno, osvoboď nás."
„Má paní, pojďte k nám. Už tu jen čekáme na vás," prolínaly se. Lehce se zvedl vítr a Noře v něm zavlály vlasy. Pochopila u té propasti, co je doopravdy najednou zač.
„Nebojte se, děti moje, za chvíli jsem u vás," usmála se do ní a hlasy najedou utichly.
„Noro," doneslo se jí známý hlas do mysli. Otočila se.
„Delio," usmála se na ní uslzenýma očima.
„Proč sem? Co se stalo?" viděla v jejich očích velkou bolest.
„Všechno je špatně, Delio. Úplně všechno. Nepatřím sem," utřela si pravou ruku své oči.
„To není pravda, jsi teď jedna z nás," byla vyděšená z Nořiných slov.
„Delio, poslouchej mě," přistoupila k ní a stoupla si u ní na špičky, přece jen i Delie byla o kousek větší než ona, věnovala jí pusu na čelo. „Musím odejít," odstoupila od ní. „Někdo nás sleduje," zamračila se sama pro sebe.
„A kam bys chtěla odejít, patříš k nám!" křičela k ní a začala plakat i ona.
„Někam, kde bude těžké mě najít a abych se jen tak nemohla vrátit. Napáchala jsem teď více škody než užitku. Prosím, odpustě mi to s Balmonem."
„My ti nemáme co odpouštět. Naopak si nám pomohla! Jsme ti spíše vděční. Noro, prosím, neodcházej od nás!" otevřela ústa na náznak křiku. „Chápu, že tvoje srdce je zlomené a zmatené, že miluješ oba, ale prosím, tohle není řešení!"
„Ty to nechápeš. Miluji je oba dva, to ano, ale můžu mít jen jednoho," podlomila se jí kolena. „Už jsem ti to jednou vysvětlovala. Mám svoje zásady."
„Noro," poklekla k ní a objala ji: „je mi to tak líto. Proč se to muselo stát zrovna tobě? Zasloužíš si něco mnohem lepšího!"
„Sbohem Delio. Pokud vše bude v pořádku, pokusím se s tebou spojit," naposledy jí dala polibek na čelo a stoupla si. Delia ji jen pozorovala a byla zmatená z jejího rozloučení. Dívala se na Noru jak pomalu pozadu kráčí k okraji propasti.
„Spojit? Jak spojit? Co?" dívala se na ní pozorně a její zorničky se rozšiřovaly, když viděla Noru přibližovat se k okraji útesu. Nora se jen na ní naposledy usmála a vybavila si její poslední den na lidském světě. Bylo to dost podobné, akorát tam věděla, že dopadne do vody. Jenže, co je dole v té propasti? Jak je vlastně hluboká? Ale jedním si byla jistá. Přežije. Roztáhla její paže a nechala na sebe zapůsobit sílu gravitace. Jako poslední slyšela Deliin pláč a jak křičí její jméno.
Delia propukla v nezastavitelný pláč, avšak věděla, že se musí vrátit. Pomalu se zvedla ze země. Její tamena cukala se vzlyky. „Tohle nedopadne dobře," utřela si slzy z tváře, ale stejně tam dopadly další. Vydala se na cest zpět a procházela zrovna kolem Jezera hříchů. Viděla Azazela jak leží na břehu a spí. Nechtěla ho budit. Proto se snažila rychle odběhnout dál od něj, ale zase blíže k sídlu. Když byla za jezerem, ještě se otočila. Viděla ho, jak se posadil a rozhlédl se kolem sebe. Hlava mu lítala ze strany na stranu. Delia se pro jistotu dala znovu do běhu.
„Noro!" uslyšela za sebou křik svého pána. Neotáčela se. Samotnou jí tohle bolelo. Možná si tohle její pán zasloužil, ale větší část jejích myšlenek jí vedla k tomu, že měl být už konečně šťastný.
Když doběhla do sídla, rychle za sebou zavřela dveře a namířila si to do své ložnice, kde sebou hodila na postel. Ležela na břiše a hlavu si zabořila do polštáře.

Dva páry očí sledovaly scenérii u propasti.
„Máme zase šanci, Mazikeen," spiklenecky se usmála na svoji sestru Lilith.
„Zbavily bychom se i té služebné, kdybychom jsme jim řekly vše, co jsme viděly a slyšely," zamyslela se Mazikeen.
„Ta je neškodná. Hlavně nevíme přesně o čem se bavily. Můžeme jen říct, že jsme jí viděly skočit do propasti," usmála se zeširoka Lilith a podívala se své sestře do očí. Mazikeen jen své sestře oplatila zlověstný úsměv.