Tanec s pánem pekla

KAPITOLA 53

Nora padala chvíli zády dolů do propasti. Chvíli to tak nechala, ale nakonec se otočila čelem k jejím útrobám. Panika jí nezachvacovala. Jen čekala, až bude na samotném dně. Za letu roztáhla své paže i nohy. „Je tohle svoboda?" ptala se sama sebe. Kolem ní mohla spatřit tmavé obrysy stínů, které znázorňovaly různé postavy démonů a monster z podsvětí, které skončily v téhle rokli. Viděla jak někteří k ní natahují své ruce a snaží se jí zachytit. Její instinkt jí radil, aby se jejích rukám vyhýbala a stále padala dolů až na samotné dno. Věděla, že nezemře. Už spatřila pod sebou pevnou zem. Čekala prudký náraz. „Ua!" zakřičela jen, když se zarazila těsně deset centimetrů nad zemí. Z samotného šoku, se jí zatajil dech a chvíli čekala, jestli dopadne na zem. Chtěla se pohnout, aby se mohla postavit, ale místo toho, jen sebou třískla na pevnou zem. „Au," zavrčela čelem zabořeným do země. Pomalu se vydrápala do sedu a podívala se nad sebe, odkud padala. Zarazila se, když neviděla vrchol srázu. „Tak proto jsem tak dlouho padala. Opravdu jo to nepředstavitelná hloubka," stále se dívala nahoru. „Udělala jsem opravdu správně? Co když to dopadne ještě hůř, než když už to je?" honily se jí znovu hlavou tyto otázky. Snažila se postavit na nohy. Když na ně přenesla svojí váhu, měla je jako s želé. Kolena se jí klepaly a její žaludek se snad převrátil naruby. Udělalo se jí neskutečně nevolno. Rukama se zapřela o svá kolena a předklonila se. Zhluboka dýchala, ale ničemu to nepomohlo. Obsah její žaludku z ní vyšel rychle ven. Potom se znovu nadechla a pocítila úlevu. Utřela si ústa, narovnala se. „Co to bylo?" povzdechla si sama pro sebe. „Možná jen stres," stiskla své rty do přímé linky. Stále měla tu odpornou pachuť v ústech. Znovu se jí z toho začal zvedat žaludek. „Tohle nepůjde," znovu se předklonila, ale tentokrát se jí to podařilo zarazit. Podařilo se jí tentokrát narovnat už bez obtíží. S třesoucími se koleny udělala první krok, za kterým následoval hned druhý. Nohy se jí po par krocích přestaly třást. Procházela se po dně propasti. Bylo to tam jako v nějakém hororovém lese, který viděla v několika filmech, tohoto žánru. Jako první se jí vybavil Lesní duch. Všechny stromy byly holé a byly vidět jejich velké kořeny. „Jak dokonalé místo pro někoho, jako jsem teď já," pousmála se sama pro sebe. „Aspoň tu teď budu moci přemýšlet, co všechno se tu odehrálo a co jsem provedla," prohrábla si své dlouhé vlasy. Nezastavovala se, zavřela oči a nechala své smysly, aby jí vedly tam, kam uznají za vhodné. Možná to byla chyba, protože její nový smysl, který teď měla, bil na poplach. Něco v dálce ucítila. „Je snad zraněný?" zeptala se sama sebe. Otevřela oči a začala se soustředit ještě víc. Šla přesně tím směrem, kde něco volalo o pomoc? Když se přibližovala, mohla slyšet něco jako kňučení psa. Byla už blízko, ale nic kolem sebe neviděla. Cítila jen, že je správně. „Kde jsi?" promluvila do prostoru stromů.
„Královno?" ozvalo se odněkud z pod kořenů hlubokým hlasem.
„Kde jsi, ať ti můžu pomoci," mluvila k tomu dotyčnému něžně.
„Jak můžete vědět, že mi něco je?" mluvil k ní mužský hlas, který zněl dost výstražně a napjatě. Nora se s každým jeho slovem k němu přibližovala. Jakmile spatřila to, co k ní mluvilo zarazila se. Hned pochopila, proč jí to přišlo, jakoby kňučel pes. Hlava toho stvoření, co volalo o pomoc, tvořila psí lebka na které byly přirostlé rohy. Jeho ruce vypadaly, jako přirostlé ke kořenům a splývaly s nimi.
„Myslím, že je to z tebe cítit dost daleko," snažil se usmát na stvoření, ale sama váhala, zda se má víc přiblížit. Začínala si pomalu zvykat na to, jak to tady všechno vypadá. Stvoření k ní zvedlo svojí hlavu a ona si mohla povšimnou dvou malých červených teček, které byly schované v důlcích, jako dvě oči.
„Královno," mrkl na ní zorničkami.
„Noro. Říkej mi, prosím, Noro," nemizel jí úsměv z tvář. „Pomůžu ti se dostat ven, pokud potřebuješ pomoc," pokoušela se k němu blíž přiblížit.
„To nebude problém, má paní," začal se zvedat bez obtíží.
„Tak proč?" zarazila se v půlce kroku.
„Moje nástraha na kořist, ale vy moje jídlo nejste, má paní," byl už na nohách a Nora si ho mohla prohlédnout v celé jeho podobě. Byl o hodně vyšší než je Azazel a Lucifer. To už i oni byly na Noru dost vysocí. „Mimochodem. Jste moc důvěřivá, má paní. Co kdybych vás chtěl opravdu sníst?" naklonil hlavu na stranu.
„Necítím z tebe nebezpečí," zlomil se její hlas, když si uvědomila svojí chybu, ale dala na svůj instinkt.
„Proč jste tady dole? Neměla byste být tam nahoře, mezi ostatními vládci?" ukázal směrem k vrcholu útesu. Byla to pro ní další nečekaná otázka.
„Přišla jsem sem dobrovolně," její koutky opadly do přímé linky. „A jak jsem říkala. Říkej mi Noro," zasekla se, protože nevěděla jeho jméno.
„Moje jméno je Quelis."
„Co jsi zač a proč jsi tu dole? Nevypadáš jako něco nebezpečného," stáli naproti sobě a naklonila hlavu na stranu, jak si ho prohlížela. Bylo jí líto jeho rukou, které opravdu tvořily kořeny.
„Vy opravdu nevíte, co jsem zač že?" stál a ani se nepohnul. Začal pomalu vysvětlovat, když od Nory neviděl žádnou reakci. „Jsem jeden z prvních obyvatel země a podsvětí. Neskončil jsem tu dole jen tak," párkrát na Noru zamrkal.
„Jeden z prvních?"
„Ano, byl jsem stvořen naším Bohem a prvně jsem chodil po lidském světě a je nás více takových, co tam prvně chodilo a pak skončilo tady. Jako první obyvatelé jsme byli my. Démoni. Já jsem už jediný svého druhu. Můj druh dostal název Rynon. Jestli chcete, můžu vám povědět celý skutečný příběh vzniku země a lidské rasy. Ale jen za oplátku, že vy mi řeknete ten svůj, jak jste se objevila tady," odmlčel se na chvíli a čekal na reakci osoby, která stála před ním. Nora jen nasucho polkla a kývla na souhlas.