Tanec s pánem pekla

KAPITOLA 3

 „Řekl jsem ti, aby si se jí nedotýkala těma špinavýma, lidskýma prackama," jeho stisk ještě zesílil. Doslova začal zuřit a být nepříčetný.
„Au!" vykřikla bolestí. „Slyšela jsem," zaskučela a podlomila se jí kolena. Azazel si uvědomil, že jí ubližuje a pustil její ruku. Nora dopadla na zem a klečela před ním. Druhou rukou si začala třít bolestivé zápěstí. Ruce si přitiskla k tělu a zadívala se do země. Azazel se na ní jen podíval pohrdavým pohledem. Otočil se k ní zády a odcházel. Nora se jen stále držela za bolavé zápěstí, které před chvíli svíral ve své ruce. Vypadalo to na pořádnou modřinu. Chtělo se jí znovu plakat. Kolikrát si říkala, že už nikdy nebude plakat, že jí to za to nestojí. Ale už na tom mostě to porušila, tak proč by nemohla znovu? Jedna slza se jí sklouzla po tváři ke krku. První vzlyk se jí dostal ven z hrdla. Druhá slza dopadla na zem. Zvedla jednu dlaň před svůj obličej. Třetí slza jí spadla přímo do dlaně. „Proč já?" zašeptala do ticha a znovu vzlykla. Azazel se jen v půlce kroku zarazil „Proč já?" zopakovala svoji otázku. „Co jsem komu udělala?" lámal se jí hlas. „Já už tu být nechtěla!" vykřikla a praštila jednou rukou do země. Vyrušila tím hejno motýlů, kteří odpočívali v jednom z okrasných keřů, který měl na sobě do bíla zbarvené okvětní lístky. Zamávali svými křídly a vznesli se směrem k ní. Azazel se jen za jejím výkřikem otočil zpět na ní. V zimní zahradě nastal zrovna večer a měsíc byl v úplňku. Zahradu osvítilo měsíční světlo. Azazel spatřil Noru v jeho světle. Její černé vlasy odrážely modré odlesky měsíce a její kůže se zdála ještě bledší. Natahovala ruku k motýlům, kteří kolem ní začali poletovat. Mohla spatřit jak jsou zbarvení za odlesku úplňku. Jejich křídla byla tmavě modrá a lemovaná černým zbarvením. Na křídlech měli i černé obrazce. Nikdy takové motýly neviděla. Jeden z nich se jí posadil na prst a druhý se jí usadil ve vlasech. Copak se jí nebojí? Nora si ho mohla prohlédnout blíž. Byla uchvácena těmi všemi barvami okolo. Pokoušela se každý tento jev zarýt do paměti. Po chvíli se motýl na jejím ukazováčku zvedl a sedl na její malý nosánek. Vzápětí však hned rychle odletěl a s ním i motýl v jejich vlasech. Zvedla k nim hlavu a tím odhalila svůj obličej. Azazel si ji pořád prohlížel. Spatřil na jejich tvářích slzy, které se leskly. Nevěděl, co má v tenhle moment dělat. Začínal toho mít plné zuby. Měl plné zuby té holky, jak se chovala, jak se chovala k němu. Chvíli čekal, až se sama zvedne ze země. Ona však stále klečela na zemi s jednou rukou na hrudi a druhou nataženou k odlétajícím motýlům.
„Tsk!" zabručel a přistoupil k ní zezadu. Chytil ji za její nataženou ruku a vytáhl jí zpět na nohy. Nora jen jak jí zvedal byla jako hadrová panenka. Byla svým způsobem na tohle jednání zvyklá. Nic nenamítala. Nechala se táhnout ven ze zemní zahrady zpět na chodbu. Azazel za nimi zabouchnul dveře. Táhl ji za sebou chodbou znovu do jejího pokoje. Zastavili se u nenápadných dveří. Vypadaly jako každé jiné v těchto chodbách, ale přece jen se malinko lišily. Lišily se jen jejich barvou. Byly černé. Zatímco ostatní byly zbarveny dohněda. Otevřel je. Strčil ji dovnitř „Tohle je teď tvůj pokoj," díval se na ní shora. Otočil se k ní zády a chtěl za ní zavřít dveře, ale ještě se zarazil. „Ještě jedna věc," pootočil se zpět jejím směrem. „Nikdy bez mého svolení a bez dozoru nelez do té zahrady, jinak ti přísahám," nedořekl to, protože ho Nora přerušila.
„Jinak co? Zabiješ mě? Jen do toho. Udělej to klidně teď hned," mluvila k němu tichým hlasem.
„Věř mi, že bych ti s tímhle rád pomohl, ale tohle jsem v plánu neměl a ani mít nemůžu," mluvil k ní chladně. „A nepřerušuj mě, když mluvím," procedil mezi zuby.
„Omlouvám se," uvědomila si znovu s kým mluví. Nemohla si však pomoci. Něco jí nutilo s ním takhle jednat. Ještě chvíli se na ní v jejím novém pokoji díval a pak jen za sebou práskl dveřmi. Nora znovu zůstala sama. Jak tohle místo mohla nazývat novým domovem, když se k ní choval takhle. Pravda. Ona se taky nechovala, tak jak by měla. Je to přece pán pekel. To ale nemění nic na tom, že tu už nechtěla být. Na druhou stranu se tu mohla ocitnout i kdyby ji nezachránil. Možná by spočinula vedle své matky. Kdo ví. Zase cítila nával slz ve svých očích. Položila se na postel v jejím novém pokoji. Ležela na zádech a nechala stékat slzy po tvářích. Zavřela oči. Pomalu se jí dařilo usínat.

Padala chvíli temnotou. Nekřičela a nechala se unášet. Měla stále zavřené oči. Dopadla pomalu na nohy v temnotě. Zem ji ve snu studěla na chodidlech. Kolem ní se rozprostřelo oslepující světlo, které ale hned zmizelo. Před ní se objevilo jí dost známé místo. Byla znovu na tom mostě. Viděla tam sebe jako ještě sedmiletou holčičku a její matku. Byla zrovna zima. Všude kolem byl sníh. Slyšela hlas své matky, jak k ní promlouvala: „Noro, prosím, buď silnější než maminka," objala ji. „Odpusť mi to," dala jí pusu na čelo. Krátce se na ni usmála. Stoupla si blíž k zábradlí mostu. Naposledy se na ní podívala a usmála se na ni. V úsměvu mohla spatřit bolest a zármutek. Přelezla ho. „Promiň," zaznělo tohle poslední slovo z jejích úst. Pomalu se pouštěla. Malá Nora tam jen stála a nechápavě koukala. Nora stojící opodál ve snu se jen rozběhla k její matce s nataženou rukou s cílem ji zachytit.