Tanec s pánem pekla

KAPITOLA 50

Nora ležela nahá v posteli a dívala se do stropu. Lucifer vedle ní tvrdě spal. Usnul během chvíle, po tom co skončili. Ve svém lůně cítila, teplo. Měla z toho všeho zvláštní pocit. Jen se pro sebe zamračila a opatrně se posadila na posteli, aby nevzbudila vedle sebe spícího pána pekla. Začala se pomalu oblékat. Vyšla následně ze dveří, které za sebou lehce zabouchla. Rozběhla se směrem do obývací místnosti. „Evelin?" promluvila do ticha.
„Noro?" vynořila se ze stínu. „Co se děje?" byla zmatená.
„Jsi schopna rychle doručit vzkaz?" naléhala na ní. „Už není cesty zpět."
„Ano, ale copak se děje?"
„Začala jsem něco, čeho budu litovat do konce svých dnů, ale chci to dokončit," rychle jí informovala.
„Mám se dál ptát?" byla zaskočená.
„Prosím, ne. A je mi to líto," objala jí. „Známe se jen krátce, ale i tak tě mám ráda," odtáhla se od ní. „Přesto se tě zeptám. Je tu někde nějaké jezero? Potřebuji k vodě."
„Jedno by tu bylo v podsvětí. Jmenuje se to Jezero hříchů, najdeš ho přesně uprostřed podsvětí. Je to stejně daleko od všech panství," byla ještě víc zmatenější.
„To by šlo. Je tu něco, na co bych mohla napsat vzkaz?"
„Jistě," podala jí tužku a papír.
„Děkuji," rychle si to od ní vzala a začala psát první vzkaz, který rychle zavřela a ještě napsala druhý. „To tu všichni u sebe nosí tužky a papír?" divila se.
„Dva?"
„Ano, každý někomu jinému," kývla na souhlas. „Tento prosím Azazelovi," podala jí jeden z nich.
„Ale Noro, když se to dozví," nestihla to ani doříct.
„Mrzí mě to. Ale myslím si, že se nic nedozví. Navíc Lucifer teď tvrdě spí. Ten druhý je pro Delii," ujistila jí.
„Co to má znamenat?" byla čím dál tím víc zmatená a začala fňukat. Nejspíš jí to začala docházet.
„To se dozvíš, až přijde čas. Možná už na to sama přicházíš. Pomůžeš mi, prosím?"
„Dobře," přikývla jen počkej. Evelin si přiložila první vzkaz pro Azazela k hlavě. Začala se soustředit a vzkaz zmizel v obláčku dýmu. To stejné udělala i s tím druhým. „Co teď?" podívala se na Noru.
„Teď musím jít," položila jí ruku na rameno. „Děkuji ti za všechno, Evelin," usmála se na ní.
„Takže odcházíš? Pochopila jsem to tedy správně?"
„Ano, musím si něco srovnat. Koukám, že jsi si dala jedna a jedna dohromady," nespadl jí úsměv z tváře. „Prosím, nic Luciferovi neříkej. Nic nevíš. Nevíš kam jsem zmizela a ni kam jsem šla. Možná mu to dojde samotnému, až se probudí, ale to já už budu pryč," znovu si ji k sobě přitáhla do objetí. „Tak zatím na viděnou. Nebudu se loučit úplně, protože věřím, že se naše cesty znovu spojí," věnovala jí naposledy polibek na čelo. Odtáhla se od ní a nechala, aby jí pohltil její modrý plamen. Naposledy se na ní usmála a pomocí ohně se snažila rychle přemístit dle instrukcí k jezeru.

Azazel seděl na posteli ve své ložnici. Díval se z okna do své zimní zahrady, když v tom do jeho okna narazil lístek a lehce do okna ťukl. Azazel se nadzvedl na posteli, přistoupil k oknu a otevřel ho. Vzal do dlaní list papíru, chvíli si ho váhavě prohlížel, ale nakonec ho otevřel.

Drahý Azazeli,
jakmile dostaneš tento vzkaz, prosím, dojdi k Jezeru hříchů.
Nora

„Nora?" byl zaskočený. Jeho mysl mu radila, aby neváhal a vydal se hned na cestu. Ale byl tu jeden tichý hlásek, který mu našeptával, že je něco špatně. Jemu nedával žádnou pozornost. Přece jen ozvala se mu ona. Chce se s ním sejít a on jí chce vidět, i kdyby to stálo cokoli.

Delia seděla s Balmonem v zahradě a dívali se na květiny kolem. Z nenadání přistál na Deliiném obličeji kus papíru. „Co to?" lekl se Balmon a podíval se na Delii.
„Vzkaz?" stáhla ho z očí a otevřela jej. Schválně se otočila k Balmonovi zády, aby neviděl, co je v něm napsáno.

Delie,
není cesty zpět. Dostala jsem se tam, před čím si mě sama varovala. Ale jak jsem psala, není již cesty zpět a musím to dokončit. Najdeš mě tam, kde to vše začalo.
Nora

„Propast zatracených," blesklo jí hlavou.
„Co je to?" byl zvědavý Balmon a tím ji i vyrušil.
„Jen nějaký kus papíru," roztrhala ho a pomocí svých schopností ho ještě pro jistotu spálila. Balmon jen nevěřícně zakroutil hlavou, ale nechtěl to řešit.

Nora byla svlečená do naha. Z plných plic se nadechla a udělala první krok do vody v jezeře. Voda byla kupodivu příjemná. Dalo se do ní vlézt, aniž by se musela postupně zastavovat, kdyby byla studená. Proto už dál nezaváhala a šla dál od břehu. Zastavila se, až když jí voda sahala po pás. Čekala. Tušila, že každou chvíli se potká s Azazelem. Cítila už nedaleko jeho přítomnost a jeho vůně borůvek byla čím dál pro ni více cítit intenzivněji. Stála zrovna zády k němu, když dorazil na určené místo. Slyšela jak vyslovil její jméno. „Noro?"
Jeho hlas na ní zapůsobil jako elektrický výboj a její tělo se zachvělo, avšak neodpověděla mu. Stále čekala, zda přijde přímo za ní nebo jí tam nechá jen tak stát. Jen se k němu lehce natočila. Její vlasy zakrývaly její odhalená ňadra. Azazel na ní zíral stále od břehu jezera. Rudá záře podsvětí na ní dopadala tak, že její postava tvořila stín, jako při západu slunce. Mohl dokonale spatřit její křivky, které ho uchvátili natolik, že nebyl schopný dalších slov. Z jejího postoje pochopil, že má jít za ní a jen na něj čeká. Ještě než se ale vydal k ní, rozhlédl se kolem sebe. Spatřil na zemi její oblečení. Na sucho polkl. Začal se však svlékat také. Ještě než si sundal kalhoty, podíval se znovu na ni. Byla zase otočená k němu zády. Zhluboka se nadechl a nahý vkročil do jezera. Snažil se o neváhavý krok, ale jeho byly jako z želé. Byl nervózní. Když už u ní stál na délku jeho paže, kdyby chtěl, mohl se jí už dotknout. Zkusil ale znovu na ní promluvit. „Noro?" promluvil k ní tichým hlasem. Nora stále neodpovídala a jen se dívala na rudé nebe. Po chvíli se však jen nadechla a zavřela oči. Začala na malou chvíli váhat.
„Opravdu se tohle děje? Dokážu mu odpustit? Dokážu se vůbec se vším srovnat? Zachovám se teď jako totální mrcha," z jejích myšlenek ji vytrhla jeho ruka, která sevřela tu její. Otočila se k němu čelem. „Azazeli," pronesla jeho jméno a podívala se mu zpříma do očí, i když musela pozvednout hlavu k němu výš.
„Mrzí mě to. Já nevím, jak to popsat," zakoktával se a Nora ho bedlivě poslouchala. „Bez tebe je tam chladno a," nedokončil větu, protože ho Nora dvěma prsty zarazila, když mu je přiložila na ústa.
„To stačí," udělala k němu krok blíž a takřka byla jejich těla nalepená na sobě. Azazel se pod jejím dotekem zachvěl a pocítil její vůni lesního ovoce. Oba dva teď pochopili, že slova jsou úplně zbytečná. Azazel se však musel zeptat.
„Odpustíš mi to?"
„Je snad co odpouštět?" přiložila jednu svoji ruku na jeho bledou tvář. „Možná kdybych se vyjádřila dřív," odmlčela se.
„Noro," zradil ho hlas. Naklonil se k ní ještě blíž a spojil jejich rty. Tentokrát jeho ústa zaplavila její skutečná chuť. V jejich ústech se začala mísit chuť borůvek a malin. Pocítili to oba dva a zachvěli se. Každý z nich cítil zachvění toho druhého. Nora už neváhala a skočila na něj. Své dlouhé hubené nohy mu obmotala kolem jeho pasu a její ruce přistály za jeho krkem. On jen přijal to, co mu nabízela. Instinktivně ji chytil za její  hýždě. Nora cítila jak se jeho mužství napíná a tlačí na její stehno. Na okamžik od něj odlepila své rty. Jednu ruku položila na jeho hruď, aby se na kousek odtáhla a dokázala se nohama na malý kousek nadzvednout. Nechala ho tak do sebe proniknout.