Tanec s pánem pekla

KAPITOLA 48

Balmon a Delia došli společně ruku v ruce až před Luciferovo sídlo. Oba dva zůstali němě stát. Byly uchváceni tím, jak vypadala jeho moderní vila.
„Myslíš, že je to ono?" obrátil se na Delii Balmon.
„Není o tom pochyb. Lucifer přece jen vždy držel s dobou," pokrčila rameny. Ruku v ruce se vydal ke dveřím onoho sídla. Delia si prohlížela rámy dveří a zarazila se na pravé straně. „Co je tohle?" ukázala prstem na čudlík a zmáčkla ho. Za dveřmi se náhle ozvalo několik zvonů. „Co to bylo?" odtrhla rychle ruku pryč.
„To byl zvonek," povzdech si Balmon a zasmál se.
„Co potřebujete?" otevřely se dveře za kterými se ozval ženský hlas. Balmon a Delia zpozorněli.
„Jsme tu za Norou. Naši kamarádkou," odpověděl pohotově Balmon.
„Aha," prohlídla si je od hlavy až k patě. „Jsem Evelin. Luciferova služebná. Pojďte dál. Přivedu královnu za vámi. Následujte mě," otevřela jim dveře. „Počkáte v obývací místnosti. Za chvíli budeme u vás."
„Děkuji, Evelin," usmál se na ní Balmon.
„Také děkuji," vyslala k ní myšlenku Delia. Evelin se zarazila.
„Počkat, ty jsi poslední z rasy lifetit. Vy patříte k Azazelovi, je to tak?" otočila se zpátky na Delii.
„Ano," kývla na souhlas.
„Konečně vás poznávám. Nora mi o vás vyprávěla," konečně se usmála i ona na ně. „Tak prosím počkejte tu. Hned tu jsem zpátky i s královnou," rozběhla se do chodby.
„Copak ji Nora nenabídla, aby jí říkala jménem?" dloubl loktem Balmon do Delie.
„Nemyslím si. Podle mě na tohle má vliv Lucifer," podívala se na Balmona.

Evelin táhla Noru chodbami do místnosti. „Evelin, proč mi pořád říkáš královno, i když jsem tě už několikrát prosila, ať to neděláš?"
„Kvůli mému pánovi, Noro. Před ním musím."
„Mimochodem, kdo je to?" byla stále zvědavá.
„Nech se překvapit," zazubila se na ní. Nora když tam spatřila dvě postavy jen se zarazila.
„Balmone? Delie?" rozšířily se jí zorničky a nahrnuly se jí slzy do očí. „Je mi to tak líto," rozběhla se k nim a objala je.
„Noro," opětovali jí oběti oba dva, ale mluvil jen Balmon, protože Delia neměla slov: „všechno je v pořádku. Chápeme to," uklidnil ji.
„Prosím, odpustě mi. Nechtěla jsem být na vás taková. Nechtěla jsem vám ublížit. Vy za nic nemůžete," vzlykla.
„Noro," promluvila tentokrát Delia naléhavě, když se probrala z šoku: „je tu někde prostor, kde bychom mohly mluvit osamotě jen my dvě?"
„Copak se děje?" podívala se na ní vyděšeně.
„Prosím, je to naléhavé."
„Dobře," kývla na souhlas. „Evelin, je tu někde volná místnost, kde bych mohla já a Delia na chvíli zůstat osamotě?"
„Zavedu vás tam," natáhla k nim své ruce a vedla je pryč. Balmon zůstal na chvíli sám v místnosti, než se k němu Evelin vrátila.

Delia a Nora seděly v malé místnosti o jednom stolečku a dvou židlích. Jako první přerušila ticho mezi nimi Nora: „Copak se děje?"
„Něco pro tebe mám," sáhla si do šatů a vytáhla z nich čistě bílou obálku. Nora si ji vzala do rukou, ale Delia jí hned zastavila: „Ještě ji neotvírej. Otevři ji, až si budeš vším jistá," chytila jí za ruce.
„Proč?"
„Pochopíš to, až ten den přijde," usmála se na ní a doufala, že tento význam Nora pochopí. Nora jen zamrkala párkrát rychle po sobě a zamyslela se.
„Myslíš, že tento den někdy přijde? Protože si nejsem jista vůbec ničím," schovala onu obálku do svých šatů.
„Věřím, že Lucifer ti s tímhle pomůže," mrkla na ní jedním okem.
„Cože?" zčervenala jako rajče. „Tím bych si nebyla moc jistá. I když Azazel udělal, to co udělal, stále je nedokážu dostat ze své mysli," sklopila hlavu. „Nemyslím si, že by se tohle stalo, kdybych něco řekla už dřív," šeptala.
„Stále miluješ oba dva?" naklonila hlavu na stranu.
„U Azazela jsem si to přiznala ještě dřív než u Lucifera. A jakmile nastala tamta situace přišlo to tak náhle, že jsem si přiznala i Lucifera. Docela zajímavý milostný trojúhelník. Nemyslíš?" ironicky se zasmála.
„Hmm. Kdyby jsi chtěla můžeš mít oba. Podsvětí má neomezené možnosti," zamyslela se.
„Tak tohle ne. Mám nějaké svoje zásady, které jsem si přinesla z lidského světa, kde jsem vyrůstala," zděsila se Nora. „Navíc by se asi pozabíjeli navzájem a nevím jestli bych vedle sebe snesla dva muže najednou," zarazila se.
„Nejspíš máš pravdu. Každý tě chce jen sám pro sebe," opravila se Delia. „Takže ti nezbývá už nic jiného, než se rozhodnout. Je to jako dva kohouti na jednom smetišti. Vím, asi blbé přirovnání."
„Jenže já si nejsem jistá vůbec ničím," vložila svoji tvář do dlaní. „Hlavně s tím přirovnáním máš pravdu," uchechtla se.
„Tak udělej něco bláznivého," napadlo jí spontánně.
„Co máš na mysli?"
„Něco, co ti pomůže se rozhodnout," usmála se na ní spiklenecky Delia a vyslala jí do mysli jeden obrázek.
„Ne. Ne. To rozhodně ne," Nora ještě víc zrudla.
„Copak jsi to tam nahoře ještě nikdy nedělala?" zkřížila ruce na prsou Delia. „Nezmínila si se snad jednou o někom jménem Damian?"
„Dělala, ale," nedořekla, protože se znovu zasekla: „Kde se to v tobě bere? Vůbec bych to do tebe neřekla."
„Asi bych ti měla něco říct," zrudla i Delia. „Já a Balmon nejspíš..."
„Jste spolu?" nadzvedla jedno obočí.
„Ano, spojila si nás. A za tohle ti moc děkuji. Takřka sto let kolem sebe jen chodíme a nemluvili jsme spolu, ale ty jsi nám do života v podsvětí přinesla světlo. Proto ti chceme oba dva pomoci," usmála se na ní s ruměncem na tváři. „Jsi opravdu naše světlo v tomhle nekonečném a rudém podsvětí. To stejné má i Azazel a i nejspíš Lucifer."
„Delio," natáhla se k ní a objala ji: „děkuji. Vezmu tvoji radu v potaz."
„Možná by si neměla. Dělala jsem si jen srandu. Chápu že lidské vztahy jsou složité, ale jak chceš na druhou stranu opravdu zjistit své pocity?"
„Máš pravdu. Vztahy jsou hodně složitá věc. Kdybych to udělala, budu si připadat jako totální mrcha, i když by to vyřešilo spoustu problémů. Ale asi bych byla hodně znechucená tím, co jsem provedla, že bych asi odešla."
„Kam by jsi odešla?" zhrozila se.
„Spojila bych se s tebou. Najdeš mě jen ty. Jen ty budeš vědět kde jsem. Můžeme se takhle domluvit?" chytila jí za ruku. Delia jen kývla na souhlas.