Tanec s pánem pekla

KAPITOLA 28

Celý den proběhl v poklidu. Schylovalo se už k večeru a Nora seděla na parapetu okna s knížkou v ruce, kterou si našla v knihovně. Byl to nějaký román, jak vystřižený z pohádky. Na její vkus až moc přeslazený. Když zapadalo slunce. Odložila knihu a dívala se na jeho západ. Uviděla před sebou Azazela, jak jí drží v náručí a letí s ní vstříc jeho sídlu. Vzpomněla si na odlesk jeho vlasů, při letu od rudého nebe. Vypadaly by teď jeho vlasy podobně v tomhle odlesku? Následně její myšlenky přesměrovali k Luciferovi. Vzpomněla si na jeho očí, které žhnuly stejnou barvu, jako samo zapadající slunce, které právě viděla. Nadechla se. V mysli jí utkvěla Azazelova borůvková vůně. Zarazila se. Vzpomněla si, že od Lucifera zatím nepocítila žádnou vůni. Po chvíli si uvědomila, na co myslí. Zatřepala hlavou a podívala se pozorně znovu z okna. Slunce už bylo schované a čekalo až se vystřídá s měsícem. Nora se znovu začala soustředit na zahradu a na květinu, která tam jen tak opuštěně stojí. Povzdechla si. Stoupla si od okna. Přehodila přes sebe deku, kterou měla položenou na posteli. Vyšla potichu ze svého pokoje. Všude na chodbách byl klid. Pravděpodobně Balmon a Delia už leželi ve svých postelích. Potichu se vykradla z jejího pokoje a šla ke dveřím, kterou vedou do zimní zahrady. Před tím, než je otevřela, vzpomněla si na Azazelova slova.
„Bez mého svolení sem nevkročíš, jinak."
„Promiň, Azazeli," nadechla a zatlačila do dveří. Ocitla se před ní zahrada plná květin. Nadechla se vzduchu kolem. Pocítila různorodou vůni všech květin okolo. „Jestli to Azazel zjistí, že jsem tu byla, tak bůh ví, co se stane," promluvila sama k sobě a vyšla kupředu k altánku s květinou. Chtěla si jí prohlédnou z blízka. Došla až k ní. Natáhla k ní svou ruku, však vzápětí s ní ucukla dozadu. Znovu jí zanesli vzpomínky na ten první den tady. Vzpomněla si, jak jí Azazel pevně chytil za zápěstí a odhodil její ruku dozadu. Ohlédla se za sebe, aby se ujistila, že je tam opravdu tentokrát sama. Zhluboka se nadechla. Znovu natáhla ruku k okvětním lístkům květiny a lehce se jich dotkla. Květina se lehce rozzářila a začala pulzovat. S každým pulzem byla záře silnější. Nora ustoupila o tři kroky dozadu. Po chvíli si musela zakrýt své oči, protože záře byla natolik silná, že by snad mohla i oslepnout. Měla před sebou stále natažené ruce, dokud se jejích runou nedotkal něčí ruka. Mohla pocítit na své pravé ruce jemný dotek hebké kůže. Pomalu ruce dala dolů. Spatřila před sebou ženu s blond vlasy a modrýma očima. Vypadala nádherně. Její rty byly výrazné.
„Ty budeš Nora," pronesla do ticha ona žena a usmála se na ní. Nora se jen nechápavě dívala před sebe. „Neboj se. Neublížím ti," natahovala k ní ruce žena. Nora musela mít stále přivřené oči, protože záře kolem ženy byla stále silná. Postupně však odeznívala.
„Kdo jste?" zeptala se Nora se zvědavostí.
„Jmenuji se Eleonora. Azazelova a Astharotina matka," představila se přátelsky. Nora se jen zarazila.
„Jak je to možné?" nechápala co se kolem ní děje.
„Noro, já byla obyčejný člověk jako ty. I když z tebe cítím něco, co tě dělá jinou, než obyčejným člověkem. Můj manžel, bůh, mi dal tuhle podobu po mé smrti, aby se s mým odchodem Azazel lépe srovnal," poznamenala. „Jsem velice ráda, že jsem tě mohla konečně spatřit. Děkuji, že jsi se sem dostala i přes jeho zákaz," stále se na ní usmívala.
„Jak to myslíte?" byla stále zmatená a koukala na ní, jak na bohyni. Nora v ní viděla neskutečnou krásu.
„Noro, Azazel nikdy nepoznal jinou lásku, než tu mateřskou. Prosím, pomoz mu najít cestu ven z temnoty."
„Jak?"
„Myslím, že sama znáš odpověď."
„Já," chtěla něco říct. Však Eleonora jí zarazila jedním zvednutým prstem, který přiložila k jejím rtům.
„Noro, vypadáš přesně jako ona. Sněhurka," chytila jí za ruce.
„Já nejsem ona."
„Mýlíš se. Jsi přesně jako ona," usmála se na ní znovu vřele. „Chtěné dítě, které však náhle ztratilo svou rodinu a bylo opuštěné. Tvůj osud je podobný, jako ten její z pohádky," podívala se do země. „Teď už jen čekáš, až si tě najde princ."
„Hm?" dívala se na ní zmateně.
„Musím už jít. Můj čas takřka vypršel," pustila její ruce a otočila se k Noře zády.
„Počkat!" snažila se jí na poslední chvíli zachytit. „Proč si Bůh vybral zrovna mě?"
„To ví jen on sám. Nejspíš měl správný důvod," naposledy se na ní usmála. „Prosím, dej pozor na mého syna," zmizela v oslepující záři. Jak se tu objevila, tak i zmizela. Nora znovu uviděla před sebou jen květinu. Nora dopadla na svá kolena. Přehrávala si jejich rozhovor. Nedával jí vůbec smysl. Ono všechno tady nedávalo smysl. Vzpomněla si, jak jí Eleonora prosila o to, aby dala na Azazela pozor.
„Eleonoro, nemůžu vám slíbit, že na něj dohlédnu. Omlouvám se," sklopila hlavu a znovu natáhla ruku k okvětnímu lístku, aby jej pohladila. „Ale jedno slíbit můžu. Naučím ho dovednostem lidskosti."
„Ale můžeš to slíbit," ozval se hlas v její mysli.
„Co to?" otočila se kolem sebe, ale nikde nikdo nebyl.
„Věřím ti. Sbohem, Noro."
Nora jen stále zmateně stála v zahradě. Měsíc už byl uprostřed oblohy. Podívala se na něj. Měsíc zářil bílou barvou. Při jeho pozorování zavřela oči a nechala plynout své myšlenky. Jeho bílá barva jí připomněla Azazelovu dlouhou hřívu.