Tanec s pánem pekla

KAPITOLA 52

Lucifer se převalil na posteli a vedle sebe nahmatal pouze prázdné, chladné místo. Zbrkle se posadil na posteli, až se mu zamotala hlava a lehce se zakymácel. „Noro?" rozhlížel se zmateně po pokoji, když v tom zaslechl zaklepání na dveře. Ani se neráčil odpovědět a čekal, až dotyčná osoba vstoupí do místnosti.
„Můj pane," poklonila se mu Evelin. Byl možná překvapený, že to nebyla Nora.
„Kde je Nora?" byla jeho první otázka.
„Netuším, můj pane," narovnala se. Proklínala se za to, že mu lže, ale na druhou stranu si gratulovala za skvělý výkon. Lucifer vstal z postele a začal se oblékat. „Kam jdete, můj pane?"  zarazila se.
„Jdu najít Noru. Postarej se tu o sídlo, než se vrátím," přehodil přes sebe kabát. Jeho podvědomí ho táhlo k Azazelovi.
Když zmizel ze dveří, Evelin si jen povzdechla: „Nemyslím si, že jí už najdete."

Azazel letěl od jezera směrem ke svému sídlu doufajíc, že Nora se probrala dřív a vydala se tam. Jen rozrazil dveře od svého domu a zakřičel ode dveří její jméno: „Noro!"
Všude vládlo hrobové ticho. Žádná odpověď se k němu nedonesla, jen z poza rohu vyšel na světlo místnosti Balmon. „Co se děje, můj pane?" mluvil k němu sklíčeně.
„Kde je Nora?" hodil na něj zasmušilý pohled.
„Pane, pokud si dobře vzpomínám, už tu s námi nějaký čas není," zadrhl se mu hlas.
„Kde je Delia?" napadla ho ještě ona, i když věděl, že ta mu nejspíš nic neřekne, protože nedokáže normálně komunikovat. Nevěděl o tom, že tuto schopnost u sebe objevila.
„Měla by být ve svém pokoji, můj pane."
„Tsk," zamračil se a vydal se směrem k jejímu pokoji. Ani nezaklepal na dveře a prudce vrazil dovnitř. „Delie?" udivil se, když jí spatřil na posteli, jak tam jen leží a tiše pláče. Její ramena se třásly s každým dalším vzlykem.
„Co se děje?" přišel do místnosti i Balmon a byl také v rozpacích. Delia jen otevřela ústa na náznak mluvy, ale jak už víme, z jejího hrdla nevyšla ani hláska. Jen zabořila svoji hlavu zpátky do polštáře.
„Je to ohledně Nory?" ptal se rozrušené Azazel. Bylo jim odpovědí jen patrné pokývnutí hlavou. „Víš o ní něco?" naléhal na ní.
„Ne, mám jen tušení," vyslala k oběma myšlenku. Nemohla jim vše prozradit. Azazel byl prvně překvapen, že poprvé slyší její hlas ve své hlavě, ale byl za to rád, když s ním už dokáže komunikovat.
„Jaké tušení?" přidal se do konverzace Blamon.
„Že je pryč. Už navždy."
Oba dva se pod jejími slovy zkoprněli. Nemohli uvěřit tomu, co jim právě sdělila. Věděli, že její intuice je vždy správná. Azazel z samého šoku se posadil k Delii na postel. Nikdo z nich teď nepromluvil a nevydal ze sebe ani hlásku. Všichni jen v tichosti vstřebávali informace a začali si uvědomovat skutečnost, že to bude opravdu tak.
Z jejich zármutku je vyrušilo hlasité rozražení hlavních dveří. Balmon a Delia se na sebe podívali a pak na Azazela. „Lucifer," promluvil k nim s povzdechem. Zvedal se z postele, když v tom do jejího pokoje vlít Lucifer, jako samotný hurikán a přitlačil Azazela ke zdi.
„Kde je Nora?" zasyčel na něj jedovatě otázku.
„Není tu," chytil ho za ruku, kterou ho držel pod krkem.
„Tak kde jinde by mohla být, hmm?" jeho stisk zesílil.
„Tak dost!" vykřikla Delia do jejich myslí. „Je pryč! Je to jasný? Už se nejspíš nikdy nevrátí!"
„A jak si tím můžeš být tak jistá?" otočil se na ní s opovrženíhodným pohledem. Bylo to poprvé, co promluvil na nějakého poddaného někoho jiného. V místností se znovu rozprostřelo ticho a Balmon, Delia a Azazel nasadili zasmušilý pohled. Lucifer si všechny projel pohledem. Nakonec Azazela pustil. Ten jen dopadl na zem a skončil na kolenou.

Eros se díval, v ten samý moment, přes vodní zrcadlo do podsvětí a sledoval jeho dceru. Když viděl jak Nora padá do propasti, zakřičel její jméno. Během toho na svých bedrech pocítil dotyk něčí ruky. „Zase sleduješ svoji dceru, Erosi?" promluvil k němu ženský hlas. Byla to Lada. Bohyně krásy, lásky a matka Erose.
„Mami," povzdech si a ani se k ní neobtěžoval se otočit.
„Konečně začínáš chápat, že není jednoduché mít dítě," usmála se na něj a snažila se ho uklidnit. „Neboj se, přežije to. Nic se jí nestane," stále ho uklidňovala.
„Matko, co to náš otec provádí naším dětem?" začínal si zoufat.
„To je prostě Bůh," povzdechla si i ona a znovu mu nahlédla přes rameno na padající Noru do propasti. Něco jí napadlo. „Myslím, že se osudy všech ještě víc propletou," cvrnkla ukazováčkem na hladinu vody, kdy byla zrovna vyobrazená Nora, jak padá dolů. Její prsty se dotkly přímo jí.
„Co si to udělala?" tentokrát se k ní už prudce otočil.
„Neboj se. Nic zvláštního," usmála se na něj nevinně a odcházela od něj ve sladké nevědomosti.
„Počkej," stihl za ní ještě zakřičet, ale už byla pryč.
„Zázraky se dějí, mé dítě," křikla ještě k němu za odchodu a usmívala se sama pro sebe.
„Matko, co si to provedla své vnučce?" zeptal se spíše řečnicky sám sebe. Naklonil se zpátky nad vodní zrcadlo.