Tanec s pánem pekla

KAPITOLA 17

Nora ucítila jak na jejím rameni přistála něčí ruka. Cukla s sebou. Podívala se od koho ta ruka je. Byla to Delia.
„Delio, jsem v pořádku. Tohle není to nejhorší," uklidnila jí letmým úsměvem. Začala znovu vyprávět.

Noře bylo sedm let a byla zima. Všude kolem byl sníh a byla se svou matkou na procházce. Držely se za ruce. Nora věděla, že její matka na tom není dobře a stále se i tak po tak dlouhé době nesmířila s odchodem jejího otce. Procházely se společně ulicemi. Došly spolu na jeden most a zastavily se u něj.
„Noro, tady jsem poznala tvého otce," podívala se její matka na nebe a pak na malou Noru. Nora se jen zvědavě rozhlédla kolem. Rose jí zavedla blíž k zábradlí mostu. Podívaly se dolů na řeku, která ještě nezamrzla. „Zrovna v tuto hodinu jsme se tu i setkávaly," pousmála se, poklekla k Noře a objala jí. „Noro, prosím, buď silnější než maminka," odtáhla se od ní. „Odpusť mi to," dala jí pusu na čelo. Stoupla si a couvala blíže k okraji mostu. Přelezla ho. „Promiň mi to," stekla jí slza po tváři. Tohle byla její poslední slova.

Na jejím druhém rameni ucítila druhou ruku. Tentokrát byla Balmona.
„Kdo se odhodlá spáchat sebevraždu před vlastní dcerou?" přemýšlel Balmon. Přesto Nořiné vyprávění nepřerušoval.
„V ten den to všechno odstartovalo," už se rozplakala i ona.

Byl pohřeb její matky. Zrovna vycházeli všichni s pietní místnosti. Nora stála venku a dívala se stále dovnitř na rakev své matky. Měla ji bílou, jako sníh, který stále padal. Nad rakví nebyla její fotografie. „Mami," vzlykla. Někdo jí pak dal ruku na rameno a pošeptal jí, aby šla s ním. Byl to bratr její matky. Její strýček, kterého viděla sotva dvakrát v životě, ale pamatovala si ho. Vždy se Noru díval s opovržením, jak kdyby za něco mohla.
Přivedl jí do jejich domu. Dal jí jeden volný pokoj pro hosty. Pamatuje si, že měla ještě jednu sestřenici a jednoho bratrance. Ale ti se s ní nebavili. Dívali se na ní stejně jak její strýček. Nikdo se s ní nebavil a byla stále sama.
Nastoupila do první třídy do školy. Pamatovala si jen, jak seděla v prostřední lavici ve třídě. Seděla hned u okna. Vždy když byla volná chvíle, dívala se ven z okna. Pozorovala letající ptactvo venku. Představovala si, jaké by to bylo létat s nimi na modré obloze. Na nikoho nemluvila a nikdo nemluvil na ní. Jen slyšela hlasy kolem ní, jak si o ní povídají.
„Slyšeli jste to? Její matka kvůli ní spáchala sebevraždu."
„Co provedla, že tohle její maminka udělala?"
„Slyšel jsem, že na ní byla zlá."
Dál už to nechtěla Nora poslouchat. V tu dobu už dávno ztratila schopnost plakat. Řekla si, že už nikdy kvůli tomu nebude plakat. Tyhle pomluvy pokračovaly i na střední škole, ale tam se to pak stalo ještě horší.
Šla chodbou střední školy. Měla namířeno na jednu z vyučovacích hodin. Někdo do ní vrazil ramenem.
„Hej, bláznivko, dávej pozor kam šlapeš!" křikl po ní kluk ve stejném věku jako ona. Nora se na něj ani nepodívala a pokračovala dál v chůzi.
„Promiň," prohodila rychle. Nechtěla dělat žádné problémy. Jenže jeho ruka jí zastavila.
„Zastav se, když s tebou mluvím!" stále na ní křičel. Nora se jen dívala do země a byla stále k němu otočená zády. Kluk zatáhl za její ruku a tím si ji otočil k sobě. „Dívej se na mě, když na tebe mluvím!"
Nora zvedla hlavu a dívala se kamsi za toho kluka. V jejích očích byl nepřítomný výraz. Její šedé oči neměly žádný lesk. Ten kluk byl čím dál tím víc rozčílený a agresivní. Chtěl, aby z něj měla strach. Nora jen spatřila, jak zvedá jednu ruku a napřahuje ji. Dostala od něj první facku. Chodbou se ozvalo hlasité plesknutí. Všichni, co stáli kolem, se k nim otočili a dívali se, co se bude dít dál. Nora jen stála s tváří natočenou bokem. Na její tváři se začal objevovat červený otisk chlapcovi ruky. Nevydala ani hlásku. Ten kluk se napřáhl znovu a uhodil jí do druhé tváře. Zatím to byly jen facky.

Nora si přitáhla nohy k sobě. Schovala do nic svojí hlavu. Nechtěla dál pokračovat s tím, co se dělo dál po těch fackách.

Nora ležela na zemi na školní chodbě. Ten kluk nebyl jediný, kdo se do ní pustil. Cítila jak jí pálí obě dvě tváře. Cítila bolest břicha, zad i rukou a nohou. Měla co dělat, aby se zpátky postavila na nohy. Ze spodního rtu jí tekl malý pramínek krve. Neměla sílu si ho utřít. Vykašlala se na další hodinu a namířila si to přímo domů. Nechtěla, aby jí takhle někdo viděl. Neuronila ani jednu slzu.
Jakmile došla domů, ke svému strýci, rychle se šla umýt, aby si toho nevšimli. V zrcadle v koupelně se prohlédla. Na jejím těle se začaly zvýrazňovat podlitiny. Jen se na sebe zamračila. Rychle doběhla do pokoje a nasadila si na sebe tričko s dlouhým rukávem a dlouhé kalhoty, přestože bylo teplo. Její teta jí zavolala k večeři. Seděli společně u stolu. Nikdo se na ní ani nepodíval. Všichni jedli v tichosti. Jakmile Nora dojedla, jen odložila příbor a odnesla rovnou své nádobí do kuchyně. Přešla mlčky do svého pokoje. Zavřela za sebou dveře. Položila se na postel. Nějakou chvíli jen ležela. Zavírala už oči a usínala. V hlavě měla prázdno. V tom se rozrazily dveře. Stál v nich její strýc. Přistoupil k její posteli. Cítila alkohol. Nakláněl se nad ní. Natahoval k ní své ruce. „To ty za to můžeš, že skočila z toho mostu," mluvil k ní chladným a opileckým hlasem. Začal jí škrtit.

Nora znovu přestala na chvíli vyprávět. Zvedla hlavu a jednou rukou se dotkla jejího krku. „Tohle bylo poprvé, co na mě strýček sáhl tímhle způsobem."

Na druhý den šla Nora znovu do školy. Hned jak došla, tak si to mířila rovnou na střechu školy. Střecha školy byla oplocená, pro bezpečí žáků, kteří tam měli možnost kdykoli vstoupit. Přistoupila blíž. „Proč já? Proč jsi si vybral zrovna mě, že já musím trpět?" mluvila sama k sobě. Zvedla pravou ruku a propletla prsty oplocením. „Proč nemůžu letět jako pták? Být konečně volná," sevřela oplocení silněji.

„Tohle bylo poprvé co jsem uvažovala o sebevraždě," podívala se koutkem oka na Balmona a potom přesměrovala zrak na Delii. „Vše však ještě nemá konec. Všechno to vyvrcholilo, když jsem nastoupila do práce."

Nora seděla ve své kanceláři. Její šéf byl na ní zasedlí. Dával jí stále přesčasy, které, jak jinak, nedostala proplacené. Jednoho dne, když vyrazila už ze svého bytu, od strýce se odstěhovala hned jak to bylo po tom incidentu možné, se rozhodla, že nepůjde svojí standardní cestou. Byla to delší cesta. Věděla, že dojde do práce později. Nebo tam nedojde vůbec? Bylo zrovna jaro a všude vše kvetlo. Šla k onomu mostu, kde to vše mělo skončit. Znovu přemýšlela, proč zrovna ona. Přelezla zábradlí a skočila.

„A pak jsem se probudila v Azazelově pokoji," dokončila svůj příběh.