Tanec s pánem pekla

KAPITOLA 6

Azazel si to po incidentu namířil přímo do své ložnice. Práskl za sebou dveřmi. Šel rovnou k oknu a podíval se na altánek v zimní zahradě. Zahleděl se na, pro něj vzácnou, květinu.
„Matko," zašeptal do okna, které se orosilo. Opřel čelo o chladné sklo a zavřel oči. Uviděl před sebou svoji matku. Fyzicky byla jako Nora. Byla člověk, který zplodil s Bohem syna a dceru. Uviděl před sebou její úsměv. Byla nadpozemsky nádherná. Až by se dalo těžko věřit, že byla jen obyčejným člověkem. Měla dlouhé blond vlasy a modré oči.
Vzpomínal na svoje dětství, když mu bylo tak sedm let, jak každý večer s mámou leželi v posteli a ona jemu a jeho sestře vyprávěla pohádky na dobrou noc.

„Mami! Mami!" smáli se a volali na ní. „Vyprávěj nám prosím pohádku," oba dva se při tom ještě víc zachumlali do peřin. Jejich matka se objevila ve dveřích vždy s úsměvem a vždy měla po ruce knížku pohádek.
„Hmm, a jakou pohádku byste rádi slyšeli?" zamyslela se sedla si k němu na postel. „Tu o Červené Karkulce, Sněhurce, Růžence nebo Perníkové chaloupce?" začala listovat stránkami knihy.
„Víš že já mám nejradši Sněhurku," nafoukl tváře.
„Já taky!" přidala se jeho sestra a vypískla.
„Dobrá tedy," pohladila Azazela po jeho bílých vlasech a spustila.
Azazel ve své hlavě přeskočil příběh na část, kde Sněhurka ležela ve skleněné rakvi a čekala na svoji záchranu. Vzpomínal na matčina slova. „Sněhurka ležela ve skleněné rakvi. Spala a čekala na svoji záchranu. Mezitím po všech vesnicích kolovaly zvěsti o věčně spící dívce. Dostalo se to až do nedalekého království. Prince tyto zvěsti velice zaujaly a rozhodl se onu spící dívku najít. Ujížděl na koni přes hory, lesy a doly, jen proto, aby ji našel. Trvalo mu to sedm dní a sedm nocí, než ji spatřil na paloučku porostlém kvítím. Uprostřed toho paloučku ležela ona ve skleněné rakvi. Pleť měla bílou jako sníh, vlasy černé jako eben a tváře rudé jako zralá jablka. Princ se na ní díval. Přistoupil pomalu k rakvi a odkryl její víko. Sedm trpaslíků, kteří se o ní starali, stáli poblíž a vše v tichosti pozorovali. Princ se k ní naklonil a věnoval ji polibek."
„Mami, a co je to ta pravá láska?" vyrušil její vyprávění Azazel.
„Azezli, to poznáš až budeš starší," ťukla ho jemně do čela a usmála se na něj.
„Jsem už dost starý," urazil se a nafoukl tváře.
„Hmm," zamyslela se. „Tak když to říkáš," podívala se ven z okna. „Pravou lásku poznáš až tehdy, když najdeš osobu, se kterou budeš chtít pořád být a nikdy ji neopustit. Ale pozor, láska je jen malý krůček od nenávisti."
„Malý krůček od nenávisti?"
„Ano, když někoho miluješ a on ti zlomí srdce, je pak velmi jednoduché nenávidět," otočila se k němu zpět.
„Mami a není pravá láska to, jak ty miluješ tatínka, i když tu s námi není?" přidala se do rozhovoru jeho sestra se zájmem.
„Ano, i tohle je pravá láska," usmála se. Pohladila oba dva po vlasech a dala každému z nich polibek na čelo. „Teď už běžte spát," vstala z jeho postele.
Azazel se v jeho myšlenkách posunu o několik let dál. Bylo mu a jeho sestře necelých šestnáct let. Viděl jeho matku, jak leží bezmocně na posteli a on vedle ní sedí a drží ji za ruku. Jeho sestra seděla na druhé straně postele a dělala to samé co on. Jejich matka byla těžce nemocná. Sotva mohla popadnout dech. Viděl ji, jak najednou otevřela oči a podívala se na něj.
„Azazeli," zašeptala k němu.
„Mami?" zvedl k ní hlavu a naklonil se k ní blíž, aby dobře slyšel.
„Můj chlapče, je mi to tak líto, že vás opouštím takhle brzy," zakašlala. „Váš otec se tam, o mě nahoře postará. O to se nemusíte bát," usmála se na něj. „Jen si přeji jednu věc," poznamenala a z posledních sil stiskla jejich ruce. Podívala se i na Azazelovu sestru.
„Ano, mami," kývli, že poslouchají.
„Slibte mi, že nikdy nepřestanete milovat. Slib mi Azazeli, že jednoho dne najdeš svoji Sněhurku. A ty moje drahá dceruško, že si najdeš svého prince," usmála se z posledních sil. Azazel jí pohlédl do očí. Měla v nich slzy a on na to nebyl o nic lépe.
„Slibuji," vzlykli oba dva se slibem svém umírající matce. 

„Děkuji," naposledy se na ně pousmála. Odvrátila od nich svůj zrak a podívala se do stropu místnosti. „Konečně se zase shledám s vaším otcem," stekla jí slza po tváři: „i když vás kvůli tomu nerada opouštím," vydechla naposledy a upadla do věčného spánku.
„Mami?" zatřepal s její rukou. „Mami!"

Azazel přestal v ten moment vzpomínat. To byla první kapka, která přičinila to, že nemá rád lidskou rasu. Jejich těla jsou slabá. Chytil se za čelo. „Jak můžu milovat, když ani nevím, co je to láska," podíval se do stropu místnosti. „Promiň, mami, zklamal jsem tě. Nikdy nedokážu milovat," zavřel oči. „Nikdy nedokážu milovat něco, co ničí svět, který náš otec stvořil," znovu je otevřel. Podíval se na svoji postel a lehl si do ní. Vzpomínal na všechny katastrofy, co lidé způsobili. Zavzpomínal na středověk. Války mezi rody a zbytečně promrhané životy kvůli moci panovníků. Druhá. Viděl před sebou obraz první světové války. Nespočet mrtvých lidí a zničená krajina opět kvůli moci některých jedinců. Třetí. Za dvacet let na to se rozpoutala druhá světová. Krajina se z první světové ještě pořádně nevzpamatovala a vzápětí tu byla druhá válka. Znovu nespočetný masakr, ale tentokrát mnohem horší, než ten před tím. Mnohem více mrtvých těl a mrtvé krajiny. Gulagy, koncentrační tábory, plynové komory, masové hroby, tanky, letadla. Čtvrtá. Poté na chvíli byl klid. Přesněji řečeno, byl klid na čtyřicet let. Následoval výbuch jaderné elektrárny Černobyl, kde selhal lidský faktor. Opět. Radiace, narušené klima, tisíce ozářených lidí radiací a stovky úmrtí. Pátá. Následky si země nese do dnes, i když to bylo takřka před třiceti lety. Stále je neobyvatelná krajina kolem jaderné elektrárny, kvůli radiaci.
Těmito událostmi se jeho srdce kapkou po kapce plnilo nenávistí k lidem. Azazel sundal ruku ze svého čela a podíval se na bílý strop své ložnice. „A pak se tu zničeho nic objeví ona," zamračil se. „Proč otče? Proč si vybral zrovna ji? Proč mi má ona zrovna pomoci porozumět lidem?" měl hodně otázek, ale nedostal na žádnou z nich odpověď. „Tsk. Zatraceně," procedil mezi zuby.