Tanec s pánem pekla

KAPITOLA 33

Nora a Astaroth stály společně u dveří vedoucí z Azazelova sídla. Balmon a Delia stáli za nimi a chtěli se s nimi společně rozloučit. Přistoupil k nim i Lucifer. Azazel se držel zpátky. Nora se jen na ně podívala od otevřených dveří. Viděla Deliin smutný výraz a Balmon na tom nebyl o moc lépe. Balmon to nevydržel a rozběhl se směrem k ní.
„Noro, vrať se brzy a s čistou hlavou," zašeptal jí v objetí. Nora mu objetí opětovala a jen mu kývla na souhlas hlavou, kterou měla položenou na jeho rameni. Delia k nim přistoupila také. Počkala až Balmon Noru pustí. Také jí věnovala lehké objetí a malý polibek na čelo. Nora se jen na ty dva usmála. Pak se podívala ke dveřím. Lucifer jí jen mával na rozloučenou. Její zrak poté pátral po Azazelovi. Nemohla ho nikde zastihnout.
„Koho sháníš?" stoupla si vedle ní Astaroth. „Bratra?" Na to jí jen Nora letmo kývla hlavou.
„Chápu," povzdechla si. „Je jako dítě."
„Astaroth, přece jen mě sem dovedl a dostal za úkol mě pozorovat, abych mu pomohla porozumět lidem. Stále mi nepřijde správné ho tu nechávat."
„Noro," položila jí ruku na rameno: „neměj strach. Je také zmatený."
Nora jen chvíli přemýšlela nad jejími slovy.
„Sbohem Azazeli," zašeptala a vítr unášel její slova ke vchodovým dveřím.
Azazel stál schovaný za dveřmi a poslouchal jejich rozhovor. Bylo mu z toho těžko, že odchází. Jeho sestra měla pravdu. Sám nevěděl, co cítí a je zmatený. Musel si teď osamotě probrat vše ve své hlavě, aby došel k závěru. Už dlouho se takhle necítil. Naposledy to bylo, když jejich matka zemřela.

Nora seděla u okna v Astarothtině sídle. Její sídlo bylo řešené jinak. Neměla všechna okna nasměrovaná jen do její zimní zahrady, ale některá okna vedla i ven do pustiny v podsvětí. Uvědomovala si, že už to bude pár dní, co je v jejím sídle. Astaroth jí pokaždé nechala samotnou. Volala si Noru k sobě, jen když měla jít na jídlo. Nora zrovna seděla ve svém pokoji a dívala se ven z okna na rudou poušť. Vítr se lehce začal zvedat. To poznala podle toho, že písek začal všude kolem poletovat a vznikala všude kolem červená clona. Čelo měla opřené o rám okna. Přemýšlela. V jejích myšlenkách se vracela ke všem těm dnům tady dole. Vzpomněla si na úplně první den, kdy otevřela oči v Azazelově pokoji.
„Nebála jsem se ho. Byla jsem jím fascinovaná. Potom jak na mě vytáhl ty jeho křídla v domnění, že mě vyděsí," na chvíli se v přemýšlení zastavila. „Ale místo toho, to byla ta nejkrásnější křídla, jaké jsem kdy viděla," nadechla se a zavřela oči. Viděla ho přesně před sebou. Následně si vzpomněla na Lucifera, jak jí zachránil. Byl na ní od prvního okamžiku milý. „Ano, vzhledově je Lucifer krásný, ale je to to, co opravdu chci? Co vlastně chci?" z jejího přemýšlení ji vytrhla postava, která se blížila k Astarothtinému sídlu. I přes rozvířený písek poznala, že je to mužská postava. Proporce byly moc výrazné. Ještě před tím, než ta postava přišla ke dveřím zastavila se a podívala se směrem k Nořinému oknu. Ten dotyčný se na ní na chvíli podíval. Nora mohla spatřit jeho oči. Žhnuly žlutou barvou. Poté se postava koutkem úst pousmála a dala se znovu do kroku. Nora rychle seskočila z okenního parapetu a vydala se ke vchodovým dveřím, kde už stála i Astaroth. Otevírala dveře. Vstoupil do sídla ten muž.
„Ach, Enlile," usmála se na něj Astaroth. Nora mohla spatřil na její tváři nadšení, radost a lehký ruměnec.
„Astaroth," usmál se na ní, naklonil se k ní a políbil ji. Jeho hlas byl plný nadšení a něhy, když vyslovoval její jméno. Nora se na ně jen koukala. Neměla se k jedinému slovu. Jen pozorovala zjev Enlila. Měl kratší hnědé vlasy, které mu sahaly jen k ramenům. Jeho postava byla svalnatá a byl asi o dvacet centimetrů vyšší než Astaroth. Enlil si jí po chvíli všiml a odtrhl se od Astarothtiných rtů. „Ty budeš Nora," znovu se koutkem úst pousmál a přistoupil k ní. „Tak to ty si zamotala hlavu mému nevlastnímu bratrovi a vnukovi," zamyslel se. Nora si teď jen v hlavě přehrála ještě jednou jeho odpověď a pak tu scénu, co teď byla před chvíli před ní.
„Nevlastní bratr? Vnuk?" byla zmatená. „Cože? Vnuk a nevlastní bratr?" byla stále v rozpacích. Chvíli v mysli doufala, že Azazel, je ten nevlastní bratr a Astaroth nevlastní sestra.
„Ano, Lucifer je můj nevlastní bratr a Azazel a Astaroth moje vnoučata," vysvětlil a zkřížil si ruce na prsou. Mluvil s klidem a lehkostí, jakoby se nechumelilo. Astaroth jen pozorovala Nořin výraz.
„Cože?!" představovala si sebe samu, kdyby byla v animovaném filmu, jak jí její malá dušička opouští z těla ven. „Takže ty," nevěděla, zda to má vyslovit: „miluješ svou vnučku?" nadzvedla jedno obočí Nora a ošila se. Astaroth se jen začala smát nad její reakcí. „Není to snad něco jako incest?" ošila se znovu. Tentokrát se začal smát i Enlil.
„Noro, tady dole něco jako incest neexistuje. Panují tu trošku jiná pravidla," začala jí s úsměvem na rtech vysvětlovat Astaroth. „Copak si nečetla žádné báje a pověsti?"
„Možná proto se tomu tady říká peklo nebo podsvětí. Nebo snad Sweet home Alabama?" dovolila si mírné rýpnutí do vosího hnízda.
„Možná máš pravdu. Alabama je zajímavý úkaz pekla," začal se smát Enlil. Poté se otočil k Ataroth a věnoval jí jeden ze zamilovaných pohledů.
„Enlile, proč jsi vůbec přišel?" změnila téma Astaroth.
„Abych ti pomohl s Norou. Ptáčci mi štěbetali," luskl prsty. „Nehledáš náhodou jejího otce?"
Nora jen se zvědavostí k němu zvedla svůj zrak. „Našel jsem u sebe její matku. Podařilo se mi s ní prohodit pár slov. Ta žena, Rose, byla zlomená už dávno tam nahoře, kvůli jejímu otci."
Nora jen co slyšela jeho slova, tak se jí podlomila kolena. „Mami," vybavil se jí ten poslední den, co byla se svou matkou, jak před ní skáče z onoho mostu. Chytila se za hlavu, ale dál poslouchala, co jí chtěl všechno říct. „Takže přece jen si skončila tady, jako já."
„Astaroth, vím, že si měla podezření na jistou osobu. A měla si pravdu. Podle popisu její matky je to on."
„To ne," zašeptala Astaroth a soucitně se podívala na Noru.
„Ty jsi s ní mluvil? S mojí matkou?" zvedla Nora zrak k Enlilovi. Náhle se však ozvala ohlušující rána a prudké světlo proniklo do sídla vchodovými dveřmi.
„Kdo jsi?" stoupl si ochranářsky před dívky Enlil. Jakmile oslepující záře ustoupila. Mohli všichni spatřit muže zahaleného v kápi.
„Nedělej, že mě nepoznáváš, Enlile" byl slyšet posměvačný smích. „Přišel jsem se podívat na svoji dceru," najednou zněl jeho hlas klidně a jeho ruka se pomalu zvedala ke kápi.