Tanec s pánem pekla

KAPITOLA 57

„Ano, můj synu? Co máš na mysli?" naklonila hlavu na stranu, jakože o ničem neví.
„Co jsi to provedla mé dceři?" skřípal zubama a doslova zuřil.
„Nevím o čem mluvíš," zkřížila ruce na prsou.
„To ty jsi tomu pomohla, mami."
„A čemu?"
„Je těhotná!" křičel už na ní.
„Hopla," dala ruku před svá ústa, aby zakryla úsměv. „Teď kterého z nich to dítě bude," dovolila si uštěpačnou řečnickou otázku a začala se znovu smát.
„Někdy pochybuji o tom, co děláš ještě tady nahoře a nejsi s nimi tam dole," stále zuřil.
„Ale no ta, Erosi. Víš že jsem bohyně lásky, jara a manželství," zmizel jí úsměv z tváře. „Něco si po mě zdědil. A navíc, jen jsem pomohla jejímu osudu," otočila se k němu již zády. „Pomůže jí to se rozhodnout," odešla z místnosti.
„O tom pochybuji," zamumlal si pro sebe. „Proč jen nemůžu jít za tebou. Tak rád bych ti pomohl, ale ty to odmítáš. Na druhou stranu chápu, že mě nenávidíš," podíval se znovu do vodního zrcadla na svojí dceru a její vyděšenou tvář. 

„Ale to není možné, vždyť jsem s nimi byla teprve ani ne před jedním dnem," chytila se Nora za svůj podbřišek. „Teď čí to dítě vlastně je," roztřepala se jí kolena.
„Královno, myslím si, že vám bude jedno, čí to bude dítě. Budete ho stejně milovat. A navíc, čas tu plyne trochu jinak, než na zemi. Těhotenství tu u bytostí jako jste vy, netrvá moc dlouho," informoval ji.
„Jak to myslíš?" její oči byly ještě víc vyděšené než před tím a její hlas se třásl.
„Maximálně dva měsíce. Víc ne."
„Cože?" udělalo se jí mdlo. „To není možné," zakymácela se zepředu dozadu v sedě.
„Mám vás," rychle jí zachytil, než stihla dopadnout na zem. Quelis si uvědomil, že omdlela. „Omluvám se vám za tak, šokující informace, má paní. Nechtěl jsem vás vyděsit," mluvil k ní, i když věděl, že ho teď nevnímá. „No nic, budu muset najít místo, kde vás schovám. Budete teď zranitelná," vzal jí do náruče a rozhlédl se po lese. „Matko, děkuji ti za moje schopnosti," oddech si a vydal se hlouběji do útrob lesa. Když uznal, že je na vhodném místě, zlehka položil Noru na zem. Poodešel od ní o kousek dál a položil své ruce na zem do hlíny. Něco začal šeptat do větru. Bylo to zaklínadlo. Ze země se začaly pomalu zvedat kořeny stromů a větvě z okolí se nakláněly. Začal se před ním tvořit dřevěný srub. „Snad to bude stačit," otočil se zpět na Noru. Znovu si ji vzal do náruče a vkročil s ní do domu. Položil ji na dřevěnou postel, posadil se k ní a nehnul se ani na krok. Čekal až se probudí.
Seděl tak už asi hodinu, když se Nora začala probouzet. Párkrát zamrkala očima. „Kde to jsem?" podívala se kolem sebe a spatřila vedle ní sedícího Quelise.
„Tohle jsem vytvořil pro vás. Je to menší dřevěný srub. Tu budete v bezpečí," vysvětloval. Nora se pokusila posadit. Udělalo se jí však znovu nevolno. Rychle se proto předklonila k zemi. Znovu se jí chtělo zvracet. Její žaludek byla jako na houpačce. Ucítila, jak jí Quelis jemně drží za vlasy, aby si je nepozvracela.
„Děkuji, Quelisi," utřela si rukou ústa.
„Nemusíte mi za nic děkovat, má paní," poklonil se jí.
„Mohu se tě na něco zeptat?" problesklo jí hlavou.
„Na cokoliv, má paní."
„Máš i více lidskou podobu?"
„Ano, vypadal jsem dřív jako člověk, ale tuto formu, jsem již dlouho nepoužil."
„Smím ji vidět?"

„Když si to žádáte," narovnal se. Kolem něj se zvedla oblaka dýmu. Pozorně ho pozorovala. Byla zvědavá. Oblaka dýmu se postupně rozplývala. První co Nora spatřila byly jeho blonďaté vlasy, které byly zčesané dozadu. Poté jeho oči, které žhnuly červenou barvou, jako před tím jeho zorničky v lebce. Měl ostré lícní kosti.
„To tu jsou všichni tak krásní?" zamyslela se.
„Děje se něco, má paní? Něco se vám nelíbí?" naklonil hlavu na stranu. Jeho hlas se nezměnil.
„Ně, všechno je v pořádku. Jen pořád nedokážu uvěřit tomu, co se tu právě děje," poškrábala se na hlavě. „Potřebuji se nutně s někým spojit, tam nahoře. Dokážeme to nějak?" podívala se na něj prosebně.

„Má paní, tuhle schopnost byste měla ovládat taky," párkrát na ní zamrkal.
„V téhle podobě jsem jen chvíli. Nevím co vše dokážu a nedokážu. Mimochodem, jak víš, co bych mohla dokázat?"
„Vždy tu byla jedna legenda o královně démonů," pousmál se.
„Legenda?"
„Ano, legenda o vás. Ale teď tohle vynecháme. S kým se potřebujete spojit?"
„Delie," zašeptala její jméno.
„Dejte mi ruce," natáhl ty své k ní. Nora je přijala a své vložila do jeho. „Teď se soustřeďte na toho, s kým se potřebujete spojit," přiložil své čelo k jejímu. Noře se v mysli objevila podobizna Delie.
„Delie?" pokusila se k ní promluvit, přes svoji mysl.

Delia zrovna chystala jídlo pro ní a Balmona, když uslyšela Nořin hlas ve své hlavě. Vyděsila se tak, že jí veškeré jídlo z plotny spadlo na zem. „Noro?" byla v šoku.
„Ano, jsem to já."
„Pane Bože, Noro, jsi v pořádku?" začala popotahovat.
„Ano, jsem, ale to není to, co jsem ti chtěla říct."
„Co se děje?" utírala si slzy z tváři.
„Jsem těhotná."
„Cože?" neslyšela už její odpověď. „Noro?" zmatkovala. „Noro!" byla ještě víc v šoku, než před chvíli. Přebírala si v hlavě informaci, která jí byla právě sdělena.
„Co se stalo?" přišel do kuchyně Balmon, uviděl tu spoušť na zemi a plačící Delii.
„Nora," znovu začala popotahovat. Jen se na ní zvědavě podíval. „Je v pořádku. Tedy jsou v pořádku," začala se z ničeho nic usmívat.
„Jsou?" nadzvedl jedno obočí.
„Ano, jsou v pořádku. Čeká dítě," kývla s úsměvem na rtech. Balmon se jen pro změnu zarazil.
„Ale čí to dítě je?"
Po jeho otázce zmizel Delii úsměv z tváře. „Ať je čí je, nikdo se to nesmí dozvědět. Je ti to jasný?" podívala se vražedně na Balmona.