Tanec s pánem pekla

KAPITOLA 46

Nora ležela stále v posteli a podřimovala. Oči otevřela až v ten moment, když uslyšela zaklepání na dveře od jejího nového pokoje. „Dále," posadila se na posteli.
„Noro, to jsem já. Evelin," ozval se ženský hlas za dveřmi.
„Pojď dál," vyzvala jí.
„Přinesla jsem ti nějaké oblečení, které jsem se pokusila ti ušít. Snad to bude sedět," sedla si k ní na postel. „Vyzkoušej si to," vybídla jí. Nora se podívala na hromádku oblečení a vzala úplně první kus oblečení, který byl nahoře.
„To je korzet?" prohlédla si to pozorněji. „Tohle je na mě moc odvážné. Na tohle nemám postavu a ani křivky," podívala se vyděšeně na Evelin.
„Ten korzet k těm šatům co jsem ti ušila mít nemusíš, je to jen doplněk, co mě napadl, jak ty šaty oživit," bránila se a usmála se na ní. „Navíc mě o to poprosil můj pán," řekla ještě na svoji obranu.
„Lucifer má asi dost vytříbený vkus, co?" položila korzet vedle posledního kusu látky, co byla poskládaná.
„Možná trošku," zarazila se. „Ale věř mi. S tím korzetem to bude opravdu vypadat líp. Hlavně šaty jsem ušila ze speciální látky, jako mají ušité oblečení všichni vládci pekel."
„Zvláštní látky?" nechápala.
„Ano, tato látka vydrží vaše schopnosti a nerozpadne se, jako to oblečení co ti ušila," odmlčela se, protože si nemohla vzpomenout na jméno.
„Delia," odvrátila svůj zrak od Evelin a podívala se znovu na poslední kus látky, který držela v ruce. „Chybí mi," pohladila látku.
„Noro," položila ruku na její, aby ji uklidnila: „neboj se, ještě se potkáte," snažila se jí povzbudit a znovu se na ní usmála. Nora k ní pozvedla svůj zrak a pokusila se jí oplatiti úsměv.
„Děkuji."
„Páni, to je poprvé co vidím tvůj úsměv, který je krásný," zvážněla. „Hmm," zamyslela se a přiložila si jednu ruku k bradě. „Mám nápad," najednou luskla prsty, zvedla se z postele a ještě než odešla z pokoje, tak se ve dveřích otočila na Noru. „A jen tak mimochodem, tohle nebude jediný model, který budeš nosit. A ještě než se vrátím, prosím buď již oblečená," zazubila se a zmizela v chodbě.
„Cože?" zarazila se a lekla se, jak dveře práskly za Evelin. Po několika sekundách jen zatřepala hlavou a podívala se znovu na dva kusy oblečení. Korzet hned posunula o pěkný kus dál, že si ho neoblékne. Vzala do rukou ony šaty, o kterých ji Evelin říkala. Chytila je z jedné strany a snažila se je natáhnout před sebe. „Jak to sakra patří?" chvíli tápala a motala v rukách s látkou. „Mám to. Asi," podívala se na Evelinin výtvor. „Tohle je na mě moc odvážné," konstatovala: „ale proč to nezkusit," vstala z postele a začala se soukat do šatů. Když je měla na sobě podívala se na sebe do zrcadla. Měla neurčitý výraz. Rty měla semknuté do přímé linky. Koukala se na šaty. Byly černé a látka byla příjemná na dotek. To co jí obepínalo, bylo dost těsné a bylo to něco jako černé body bez ramínek, na kterém byla úhledně poskládaná a našitá průsvitná další černá látka. Látka byla našita okolo krku jako rolák a volně se nesla dolů k jejímu pasu, kde byla lehce nasbíraná a obšitá okolo pasu, aby to působilo jako pásek a zvýraznilo to tak její pas. Nejspíš to bylo kvůli korzetu, který k tomu dostala. Od pasu níž se nesla volná sukně s dost vysokým rozparkem, který končil těsně pět centimetrů od jejich kyčlí. Rukou vzala lem rozparku. „Tohle je opravdu hodně," postavila se tak, aby vykoukla její noha z rozparku.
„Noro?" ozvalo se další zaklepání od Evelin, když vstupovala k ní do pokoje. „Páni," podívala se na ní udiveně. „Vypadáš nádherně," rozplývala se.
„Myslím spíš, že je tohle hodně na mě odvážné," otočila se na Evelin v rozpacích.
„Není. Máš nádhernou postavu Noro, jen to chce ještě poupravit," přistoupila k ní s menší taštičkou v ruce.
„Co v tom máš?" byla zvědavá.
„Ženské přípravky krásy," usmála se na ní a věnovala jí úšklebek.
„Nevím proč, ale z tvého pohledu se začínám bát," nasucho polkla.
„Noro, mě se nemusíš bát. Sloužím tobě a Luciferovi. Nemůžu si k vám nic dovolit," zvážněla.
„Evelin," povzdechla si Nora: „snad jsem ti říkala, že mně nesloužíš," přistoupila k ní. „Tak co s tou taškou máš v plánu?" posadila se na postel, čekala a podezřívavě se koukal na ten pytlík, co držela Evelin v rukou.
„Hned to bude," začala se hrabat v taštičce a vytáhla jako první hřeben. „Prvně ti sepnu vlasy a udělám něco s tvým bledým obličejem," znovu se zamyslela. „Dodáme tvému obličeji tvar trochou kontury," začala jí česat vlasy, aby jí je dala do drdolu a znovu hrábla do taštičky pro konturu.
„Kde jsi tohle tady v podsvětí vzala?" byla udivená.
„Poprosila jsem o to Lucifera," vzala do ruky štětec na kontury a začala ho máchat v prášku.
„Myslela jsem si, že je Lucifer na své poddané jen chladný, co jsem odpozorovala."
„Ve skutečnosti není tak chladný. Je to hodně laskavý muž," začala jí nanášet konturu pod její lícní kost. Nora se už na nic nevyptávala a nechala Evelin, ať si s ní dělá co chce.
Jako předposlední vzala do rukou Evelin tmavou rtěnku a jemnými tahy s ní prvně naznačila srdíčko na horním rtu a následně dotáhla celé rty. Jako poslední použila konturu na rty stejného odstínu, jako byla rtěnka a doplnila s ní koutky Nořiných úst a upravila s ní tvar jejich rtů. „Tak, máme takřka hotovo. Jen ještě rozpustíme vlasy," sundala sponu z drdolu a nechala spadnou volně vlasy na záda. Evelin se podívala na svůj výtvor. „Hm," kývla hlavou pro sebe na souhlas. „Můžeš se jít podívat," vzala Noru za ruku a dotáhla jí před zrcadlo. „Tak co myslíš?" zeptala se jí nadšeně.
„Tohle jsem opravdu já?" dívala se na sebe nevěřícně do zrcadla a lehce si přejela svojí tvář, aby si nic nerozmazala.
„Ano, jsi to ty, Noro. Měla by si se jít ukázal Luciferovi. Přece jen jste se neviděli několik dní, od toho dne, co tě sem přivedl."
„Máš pravdu. Neviděli jsme se, ale měla jsem k tomu důvod být na chvíli sama," podívala se přes zrcadlo na Evelin.
„Chceš si o tom promluvit?"
„Možná by mi to i pomohlo, pokud ti to nebude vadit," tentokrát se na ní otočila.
„Nevadilo. Pokud se ti uleví má královno," poklonila se.
„Evelin," povzdechla si znovu.