Tanec s pánem pekla

KAPITOLA 2

Dívka otočila svoji tvář směrem k tomu, kdo k ní promluvil. Zvědavě se na něj pohlédla: „Kdo jsi?"
„Jsem Azazel," kývl na ní hlavou na pozdrav. „A tvoje jméno, Sněhurko?"
Dívka na něj jen nedůvěřivě hleděla. „Sněhurko? Co jsi zač?" hlas se jí třásl, ale nebyl to strach. Jeho dlouhé bílé vlasy ji nepřišly tak zvláštní jako to, co měl kolem hlavy. Vypadalo to jako koruna. Černá koruna, která měla na sobě špičaté hroty. Její pohled se následně zaměřil na jeho oči. Byly černé, jako samotná temnota noci. „Ne, to je moc drsné. Onyx," blesklo jí hlavou.
„Není slušné odpovídat na otázku otázkou," zamračil se na ní. „Tvé jméno?"
„Nora," tentokrát měla pevný hlas. „Tak co jsi zač?" neustupovala od své druhé původní otázky.
„Azazel," odpověděl stroze a takřka dotčeně.
„To vím. Ale," nestihla to doříct, protože jí skočil do řeči.
„Dej si jedna a jedna dohromady," podíval se na ní pohrdavě. „Snad víš co to jméno znamená," řekl to, jakoby byl hrdý na své jméno.
„Azazel," zopakovala si pro sebe. Pokusila se posadit, jenže v tom jí rozbolela poraněná hlava. "Co to?" nechápala a zvedla svoji pravou ruku k hlavě. Ucítila na ní obvaz. Nechala to však být a vrátila se k původnímu toku myšlenek. „To není možné. Takže peklo opravdu existuje," otočila se zpět na něj a pohlédla mu do očí. „Chápu."
„Hmm," se zájmem jí pohled opětoval. „Konec konců... Vítej doma," pokusil se o úsměv. Jenže místo toho to vypadalo, jako by se šklebil po kyselé okurce.
„Pokud se na mě budeš smát takhle falešně, tak to radši nedělej," zamračila se na něj, ale zarazila se. Azazel se přestal smát a upřeně se na ní podíval. Byla jiná než lidi, kteří sem přišli a které poznal. Jako jediná si dovolila s ním takhle mluvit. Nebála se ho. To ho možná i trochu zaskočilo a rozčílilo. Nora se však po chvíli zarazila a uvědomila si co řekla. „Omlouvám se," sklopila hlavu. „Cože to řekl? Vítej doma? Jak směšné," chytila do prstů konec přikrývky a žmoulala jej mezi prsty. „Já nemám domov. Od té doby co moje matka," zarazila se: „to je jedno," zatřepala hlavou a znovu se na něj podívala.
„Tak od teď je to tvůj domov. Mám za úkol se o tebe postarat."
„Proč?"
„Podle mého otce to je tak, abych vám lépe porozuměl. Vám beznadějným bytostem, které zapomínáte. Jste jen ubohé stvoření. Neznám tak sebedestruktivní rasu, jako jste vy," zvedl se prudce ze židle. Jeho oči ještě víc potemněly. Jeho postava začala, ve světle místnosti, vrhat stín. Nora mohla spatřit, jak z jeho zad něco začalo vyrůstat. Po pár vteřinách se před jejíma očima objevila andělská křídla. Ta křídla byla černé barvy.
,,Tak takhle vypadá pán pekel," pomyslela si s úžasem. Se zájmem ho pozorovala, jak se nad ní povyšoval. V životě toho zažila dost na to, aby se nebála. Podívala se před sebe. Nadechla se a hned vydechla. Vstala z postele a stoupla si naproti němu, znovu se mu podívala do očí. Byla asi o jednu a půl hlavy menší než on. Byl zaskočen jejím počínáním. Dost ho to zaujalo. Znovu se nadechla. „Tak pokud jsme jen takové bezvýznamné a sebedestruktivní stvoření, proč si poslech otce?" zajímala jí jeho odpověď.
„Jeho poslouchat musíme," jeho hlas se trochu zmírnil a uklidnil. „To se mě nebojíš?" neodpustil si otázku.
„Ne," zakroutila hlavou: „tohle je jen slabý odvar toho, čeho se skutečně bojím." přiznala se, ale nechtěla mu říkat, čeho se přesně bojí. Ze zdravého přemýšlení ji vytrhla jeho křídla. Ty teď upoutaly její celou pozornost. Lehce zvedla ruku a začala ji natahovat s jedním prstem vztyčeným k jednomu z jeho křídel. Azazel vyčkával co se bude dít. Nora však náhle prudce trhla rukou zpět. „Promiň," ucukla rukou zpátky ke svému tělu. Nechápala jak se mohla tak lehce nechat vyvést z míry. Nastalo ticho. Přerušil ho až Azazel.
„Měl bych ti ukázat tvůj pokoj. V mém zůstat nemůžeš," strčil si ruce do kapes od svých kalhot: „Pojď za mnou," vybídl ji a schoval svá křídla.
„Hm?" podívala se na něj zmateně.

Procházeli za sebou, jako káčátka, úzkou tmavou chodbou. Míjeli jednu uličku za druhou. Při jedné z nich se Nora zarazila. Zaujaly ji dveře na konci chodby. Zastavila se a dívala se na ně. Azazel si hned nevšiml že se zastavila s pokračoval ve své cestě.
„Už tam budeme," poznamenal k ní a otočil se. Uviděl, že stojí pěkný kus za ním. „Hej!" přistoupil k ní a všiml si kam se dívá. „Chceš se tam jít podívat?" znovu se pokusil o úsměv a navázat s ní další konverzaci. Nora nic neříkala a jen se na ty dveře dívala. „Tsk!" chytil ji za ruku a táhl jí ke dveřím.
„Co?" probrala se z momentálního transu. Spatřila, jak jí drží za ruku. Jeho ruka byla o dost větší než ta její. Celá její pěst by se schovala do jeho dlaně.
Zastavili se u oněch dveří a ona si je konečně mohla prohlédnou zblízka. Na první pohled ji zaujaly jen tím, že vypadaly odlišně od těch všech, co tu jsou. Nebyly to ty obyčejné dřevěné dveře do místnosti. Tyhle dveře byly jako jediné dvoukřídlé. Jako první si na nich všimla toho, že mají v sobě umělecké řezby v různých tvarech. Když se na ně víc soustředila, mohla v řežbách spatřit různé druhy květin. Nora zvedla ruku ke dveřím. Azazel jí jen pozoroval.
„Divné stvoření," zabrblal si pro sebe. Na nic se jí už neptal. Prostě ji před nosem zatlačil do dveří. Před ní se rozprostřela velká zimní zahrada.
„Nádhera," povzdechla si Nora. Pomalým krokem vykročil vpřed. Azazel ji stále jen pozoroval a čekal, co se bude dít. Nespouštěl jí z očí.
Procházela se cestičkou, která byla dlážděná kamením. Kolem ní byla spousta rostlin. Převážně to byly květiny a okrasné keříky. Některé z nich poznávala, ale většina jí byla cizí. Nevzpomínala si, že by je kdy viděla nebo o nich něco četla. Pokračovala dál ve svém prozkoumávání zahrady. Její nohy ji zavedly doprostřed zahrady, kde stál menší altánek s posezením. Na stolku ležel květináč a v něm se tyčila jedna z nejzvláštnějších květin, kterou kdy viděla. Došla k ní, aby si ji mohla prohlédnout. Její květ byl dvakrát tak větší než její hlava. Jeden okvětní lístek mohl být větší než její dlaň. Nejvíc ji zaujalo její zbarvení. Stonek květiny nebyl zelený, jak byla zvyklá, ale byl černý. Samotny květ byl dost podobný růži, ale přece jen na něm bylo něco odlišného. Samotný střed květiny byl fialový. Okvětní lístky byly zbarveny do červenočerné kombinace. Mohla by se na tu květinu dívat celé dny a snad by ji to nikdy neomrzelo.
Azazel stál kousek od ní. Pozoroval ji. Viděl, jak chtěla natáhnout ruku ke květině. V tu samou chvíli se mu vztyčily vlasy rozčílením na hlavě. „Nesahej na ni!" křikl po ní a prudce ji chytil za ruku, kterou k ní natahovala.
„Uh?"