Tanec s pánem pekla

KAPITOLA 16

„Takže si otce nikdy nepoznala?" přerušil její vyprávění Balmon.
„Ne," zakroutila hlavou se strany na stranu na upřesnění nesouhlasu. „Prosím, nepřerušuj mě. Je to pro mě těžké o tom vyprávět. Je to poprvé, co o tom někomu vyprávím," Znovu se podívala na bílou, holou stěnu.

Když na druhý den ráno malá Nora vstala z postele, spatřila svoji matku, jak sedí v kuchyni u stolu a pláče. Držela v ruce nějaký kus starého zmačkaného papíru. Nora stála schovaná za dveřmi do kuchyně. Poslouchala, jak její matka pláče a něco si u toho šeptá.
„Erosi, proč si nás opustil? Copak to nechápeš, jak je to pro mě těžké jí vychovávat samotnou? Moc dobře si věděl, že se má každou chvíli narodit. Tak proč si odešel zrovna v ten den? Copak si nás nemiloval? Nemiloval si mě? Tak jak si pořád říkal. Že jsem pro tebe jediná žena, do které si se opravdu zamiloval?" zmačkala křečovitě znovu papír do kuličky.
„Takže on nás opustil," pomyslela si Nora a také jí stekla slza po tváři. Stále poslouchala její matku jak vzlyká. Nemohla už to dál vydržet. „Mami?" vyšla ze stínu.
„Co?" zarazila se a rychle si utřela slzy. „Noro, ty už jsi vzhůru?" otočila se na ní s úsměvem, jakoby se nic nestalo. Nora jí jen kývla a nechávala své oči stále mokré. „Proč pláčeš, zlatíčko?"
„Protože jsi smutná mami. Viděla jsem tě plakat a slyšela tě, jak o něčem mluvíš," záměrně neřekla o čem.
„Noro," klesl jí hlas. Přistoupila k ní a objala jí.
„Miloval tě?" zeptala se jí po chvíli ticha Nora a tím ji vyrazila dech.
„Kdo?" zeptala se rozpačitě. Vzala Noru do náruče a usadila jí ke stolu, kde měla už nachystanou snídani.
„Tatínek," podívala se na svojí matku uslzenýma očima.
„Noro, nikdy jsem neřekla, že mě nemiloval. Že nás nemiloval," posadila se naproti ní ke stolu. Její výraz byl pochmurný.
„Tak proč tu s námi není? Proč odešel? Neptala si se snad náhodou, jestli nás miloval?" znovu se jí začaly objevovat slzy v očích.
„Nevím!" z ničeho nic zakřičela a praštila rukou do stolu. Nora se jen na ní vyděšeně podívala. „Promiň mi to, Noro. Tohle jsem nechtěla," hned se omlouvala. Nora se leknutím rozplakala. Takhle svojí matku ještě neznala.

„To bylo poprvé co na mě zakřičela," přerušila na chvíli své vyprávění Nora. „A zároveň to byla naše první debata o mém otci," znovu se odmlčela. Její zrak se z prázdné stěny přesměroval na Balmona a potom na Delii. Viděla v jejich výrazech, že jí pozorně poslouchají. Znovu svůj zrak přesměrovala na bílou stěnu. „Posuneme čas o tak tři roky dopředu. Bylo mi šest let, když jsme se o něm znovu bavily."

Azazel stále poslouchal její vyprávění. Zarazil se nad jménem jejího otce.
„Eros? To není možné. Možná jen shoda náhod," pomyslel si a znovu začal bedlivě poslouchat její vyprávění.

Znovu spolu seděli u stolu. Tentokrát spolu jedli večeři, kterou připravila Rose. Přesně už si nepamatovala, co to bylo. Jedly společně v tichosti. Nora dojedla jako první. Odložila příbor a čekala, až dojí i její matka. Jako první prolomila ticho Nora.
„Mami, proč se nikdy nechceš bavit o mém otci?"
„Noro," povzdechla si a dojedla poslední sousto jejich večeře. „Je to pro mě dost těžké o něm mluvit. Vrací mi to spousty vzpomínek," položila příbor na stůl i ona.
„Mami, jsem už dost stará na to, abych tomu porozuměla," podívala se na ní odhodlaně. Věděla přesně, co její matka chtěla ještě dodat. Rose se na ní jen překvapeně podívala.
„Když myslíš," podívala se na prázdný talíř. „Možná máš pravdu. Opravdu jsi už dost stará na to, aby si tomu porozuměla," usmála se na ní, natáhla se přes stůl a rozcuchala sví dceři krátké havraní vlasy. „S tvým otcem jsem se potkala náhodou na jednom mostě, když jsem se dívala na tekoucí řeku a přemýšlela jsem, co se svým životem dál," zarazila se a začala vzpomínat na ten den. „Jen tak jsem tam stála. Najednou mě oslovil strašně milý a přitažlivý muž," usmála se sama pro sebe a podívala se na Noru. „Jsi mu tak strašně podobná," odbočila od tématu, ale hned se k němu zase vrátila. „Ptal se mě, co tu dělá tak krásná žena, jako já, sama na mostě. Otočila jsem se na něj. Okouzlil mě hned na první pohled. Jeho krátké havraní vlasy a plnovous. Byl nádherný," znovu sklopila svůj zrak k prázdnému talíři. „Dali jsme se spolu do krátké konverzace. Rozuměli jsme si. Jenže okolnosti tomu nechtěli a já se musela vrátit domů. Na druhý den ráno jsem zase stála na tom mostě a doufala jsem, že se tam znovu ukáže. Možná jsem měla jen štěstí, ale přišel tam. Ty jeho věty, která zazněly z jeho úst, mi v uších zní do dnes. Čekal jsem, že tě tu znovu najdu. Naše osudy se nějak propletly," zasnila se. „A takhle jsme se poznali s tvým otcem. Neuběhl by den, kdy by jsme se na tom mostě nesetkali. Setkávali jsme se tam každý den ve stejný čas. Byla to taková tichá domluva. Až jednoho dne, jsme spolu šli ke mně domů. Z toho večera si vzešla ty. Když jsem mu oznámila, že čekám tebe, přišlo mi to, jakoby to byl ten nejšťastnější muž na světě. Těšil se z toho," ukápla jí slza po tváři. „Pak nastal ten večer. Já ležela v posteli a bylo kolem jedné ráno. Pamatuji si, že jsme si šli lehnout společně. Byla v tu dobu bouřka a silně pršelo. Probudilo mě to. Vedle mě bylo prázdné místo. Ztěžka jsem vstala z postele. Jen jsem přišla do obýváku. Zkoušela jsem volat jeho jméno. Nikdo se mi však neozýval. Na stole jsem našla jen malý papírek se vzkazem. PROMIŇ. A ten samí večer si i ty přišla na svět."