Tanec s pánem pekla

KAPITOLA 9

Nora po večeři sebou práskla do postele. Byla přecpaná a v duchu nadávala Delii, že jí to vše donutila sníst. Nepustila jí od stolu, dokud to vše nesnědla. Stála celou dobu nad ní, jak matka nad malým dítětem, které nechce sníst všechnu zeleninu na talíři. Balmon to jen vše se smíchem pozoroval. Nora se pak podívala na noční stolek. Vzala z něj knihu pohádek a nalistovala konečně Sněhurku. „Snad už tentokrát budu mít klid," povzdechla si. Znovu se začetla do příběhu. Pomalu dočítala poslední řádky pohádky.

A Sněhurka poznala ji. Tu železné boty poručili rozžhavit doběla, železnými kleštěmi je z výhně vytáhli, zlé královně na nohy silou nasadili a ona pak musela před očima té, které tak ublížila, tak dlouho v těch botách tancovat, dokud mrtvá nepadla k zemi.

Zavřela knihu a znovu se na ni podívala. Na chvíli se zarazila. Podívala se ven z okna do zimní zahrady. „Co je ve skutečnosti tam venku za tou zahradou?" přemýšlela. „Balmon říkal, že i on tam nikdy nebyl," zaposlouchala se do ticha, které najednou panovalo všude kolem. „Možná bych mohla," zarazila se. Znovu se zaposlouchala do ticha. „Pokud se to nikdo nedozví. Jen kousek bych se snad mohla projít," vstala z postele. Zapomněla však na Balmonova poslední slova. Je to tam nebezpečné.
Přistoupila pomalu ke dveřím od jejího pokoje. Pootevřela je a nahlédla do tmavé chodby. Nikdo tam nebyl. Potichu vystoupila z pokoje. V tom se však zarazila. Kde že jsou dveře? Na chvíli zazmatkovala, zda se nemá vrátit zpět. Nevzdala to.
„I kdybych je měla hledat celý večer, chci se tam podívat," zaťala ruku v pěst. Vydala se dál chodbou na průzkum. Ve stínu světla spatřila postavu. Rychle se stáhla do vedlejší chodby a schovala se v jejím stínu. Pomalu ani nedýchala, aby na sebe neupozornila. Za celý svůj život se učila být neviditelná. Teď se jí to velmi hodilo. Zavřela pro jistotu i oči. Slyšela kroky, jak se k ní blíží. Nehybně tam stála. Čekala, až dotyčný projde. Bez jediného povšimnutí kolem ní ta postava prošla. Ještě chvíli počkala, až se kroky více vzdálí. Poté vyhlédla zpět na hlavní chodbu. Podívala se tím směrem, kam ta postava šla. Z poza dalšího rohu, který byl dál od ní, spatřila pramen bílých vlasů „Azazel," zamračila se. Znovu se rozhlédla a rozběhla se dál chodbou. Věděla, že nemá moc času. Musela si pospíšit. Měla štěstí. Narazila na vchodové dveře. Znovu se snažila je co nejpotišeji otevřít. Proklouzla ven a zavřela za sebou. Otočila se směrem venkovnímu světu. Zůstala udiveně stát. Kolem ní se rozprostírala pouze červeň. Sešla schody, které vedly do domu. Pod jejím nohama spatřila rudý písek. Boty se jí do něj jemně zabořily. Rozešla se na průzkum. Když šla zanechávala za sebou maličké stopy jejích bot. „Tak takhle vypadá peklo?" ptala se sama sebe. Stále se kolem sebe rozhlížela. Koukla se následně za sebe. Zjistila, že už je pěkný kus od domu. Neviděla ho za tou červenou clonou, kterou zanechával červený písek. „Možná bych se už měla vrátit," dívala se směrem, kudy sem přišla. Stále všude byl jen písek a červené nebe. I když nebyla si jistá, jestli to je nebe. I přes její otázku však pokračovala dál v chůzi.

Balmon se procházel, ve své lidské podobě, prázdnými chodbami. Měl v plánu jít zkontrolovat Noru, jestli je vše v pořádku po tom incidentu v knihovně. Zaklepal na dveře od jejího pokoje. Žádná odpověď. „Třeba už spí," pronesl do ticha, ale nedalo mu to. Stiskl kliku a otevřel je. „Noro?" nahlédl dovnitř. Spatřil jen prázdnou postel a na ní knihu pohádek. ,,Noro, kde jsi?" zvýšil hlas. Žádná odpověď. Vyběhl z pokoje. Proměnil se v kočičí formu, aby mohl utíkat rychleji. „Norrro!" rozkřikl se na celé sídlo. Z poza rohu zrovna vyšla Delia s otazníky v očích se dívala na Balmona. „Norrra, není v pokoji. Nevíš kde by mohla být?" pomalu se zadýchával. Delia jen na něj nesouhlasně kývla. „Sakrrra," procedil mezi zuby. „Pomůžeš mi ji najít?" Delia jen kývla na souhlas a rozběhla se druhým směrem, co Balmon. Oba dva utíkali chodbami. Delia jen mlčky otevírala dveře a prohledávala místnosti. Balmon dál utíkal a křičel její jméno. Zastavil se u dveří od knihovny s nadějí, že by mohla být tam. Však se mýlil. Knihovna zela prázdnotou. Utíkal dál. Když zrovna zakřičel její jméno, utíkal kolem dveří od Azazelova pokoje.

Azazel sebou trhl na posteli. Vyšel ven z pokoje.
„Balmone, co se děje?" promluvil mrzutě jeho směrem. Neměl rád, když ho někdo vyrušuje, když chce mít chvíli klid na přemýšlení. Balmon se zastavil a otočil se na něj.
„Norrra," dýchal ztěžka: „nemůžeme ji nikde najít, můj pane."
„Cože?" rozzuřil se Azazel. „Ta bytost pitomá," zaklel si sám pro sebe.

Nora se najednou zastavila někde uprostřed oné pustiny. Lehce se zvedl vítr a i teplota kolem ní. Začalo jí být horko. Cítila, jak jí jedna kapička potu stekla dolů po čele. Před sebou v nemalé dálce spatřila černý plamínek ohně. „Černý plamen?" byla zaskočená zjevem. Rychle se přibližoval. Stála tam jako opařená. Nohy jí nedovolily se ani pohnout. Plamen se rychle přibližoval. Ten plamen byl už kousek od ní. Mohla již zřetelně spatřit, co to přesně je. Kousek před ní se objevil obrovský černý plamen. Mohla v něm i spatřit dvě menší červené oči, které byly otevřené dokořán a obrovská červená ústa. Ten oheň se hnal směrem k ní. „No tak, hni se!" nadávala si sama pro sebe. Zkusila pohnout jednou nohou. Šlo to. Otočila se a chtěla utíkat. Ale pozdě. Černý oheň švihl s jedním ze svých plamenů a chytil ji za lýtko. Nora jen vykřikla bolesti a spadla na zem. Noha jí na tom místě pálila. Podívala se na svou nohu, kterou svíral plamen. Začala sebou cukat. Adrenalin v jejím těle stoupal a zaháněl bolest z popáleniny. Zkoušela si pomoci rukou. Jenže jakmile na plamen sáhla, popálila si i svou ruku. Znovu vykřikla a pomalu se vzdávala. Plamen už byl úplně u ní. Mohla spatřit, jak je ve skutečnosti obrovský. Její instinkt přežití už zmizel úplně. Přestala sebou zmítat. Plamen ji vytáhl za její nohu do vzduchu. Poslední co viděla bylo jen, jak nějaká křídla kolem ní proletěla a ona najednou padala k zemi. Na chvíli ztratila vědomí. Ležela na zemi a slyšela jen nějaké rány. Chvíli jí trvalo, než se probrala. Znovu začala cítit bolest na noze a popálené ruce. Ztěžka se posadila. Podívala se na ránu na noze. Její kůže na lýtku byla spálená. Pokoušela se vstát ze země, ale bolest byla moc silná. Podívala se před sebe a spatřila jak plamen se jen nehybně valí na písku a lehce plápolá. Na něm sebevědomě seděl muž s těmi křídly. Pořádně na něj neviděla. Viděla jen černou siluetu. Oslňovalo jí rudé nebe.