Tanec s pánem pekla

KAPITOLA 7

Nora seděla ve vaně, kterou ji nachystala Delia. Užívala si objetí horké vody na svém těle. Tak dlouho neměla horkou koupel. Povzdechla si a sjela hlavou do horké vody. Na chvíli se potopila. Vlasy kolem ní jen ve vodě vlály a tvořily kolem její hlavy černou korunu. Dlouho pod vodou nevydržela a hned zase vyšla zpět na hladinu. Dívala se na strop místnosti. Cítila vůni pěny do koupele, kterou ji do vany přilila Delia.
„Hmm, třešně," zhluboka se nadechla vůně. Zavírala oči a padala myšlenkami do své minulosti. Zastavila se tam, kde to vše odstartovalo. Ten nám tak dobře známý most, po sebevraždě její matky. Z donucení, jeho manželky, se jí ujal její strýc. Starší bratr její matky. Vůbec neměl v plánu se o ní kdy starat. Byla pro něj jen přítěží a příživnice. Vlastního otce Nora nikdy nepoznala. Její matka o něm moc nemluvila, ale když už se k němu dostala řeč, byla nesvá.
Pamatuje si, jak si jí její strýc vyzvedl na pohřbu její matky. Stoupl si za ní a jen jí položil ruku na rameno. Bez jakéhokoli soucitu jí přikázal, aby šla s ním. Odvedl ji do jejich domu. Dal jí jeden volný pokoj pro hosty. Neměla žádné věci. Vše co měla na oblečení bylo to, co zdědila po jejich starších bratrancích. Vždy byla ostříhaná na krátko a vypadala jako kluk. Proto se jí všichni taky ve škole smáli. Vymýšleli si o ní, jak je bláznivá, že její matka skočila z mostu kvůli ní. Nora byla ve škole něco jako fackovací panák. Kdokoli mohl, tak si do ní uhodil nebo ji slovně urazil. Vzpomínala, jak jeden den stála na střeše školy. Dívala se na poletující ptactvo na nebi. Chtěla být volná jako oni. Měla chuť přelézt ten plot, který tam byl pro bezpečnost žáků a letět. Letět směrem dolů a být volná jako pták. V jejich sedmnácti letech se jí naskytla příležitost její první práce. Rychle se jí chopila a hned při další příležitosti utekla z domu jejího strýce. Věděla, že ji nebude hledat a nechá jí, ať si dělá co chce. Také ji vinil z toho, že jeho sestra skočila z mostu. Věděla, že si v ten moment přál, aby se nikdy nenarodila.
Začala putovat dál v její mysli. Schylovalo se k jejím devatenáctým narozeninám. Byla sama ve svém malém bytě. Zpívala si sama pro sebe. Hodně štěstí zdraví. Hodně štěstí zdraví. Ležela na posteli. Převrátila se na břicho a její hlavu schovala do polštáře. Její oči byly červené od všech těch slz, které už prolila. Kruhy pod očima z nocí, které neprospala. Zlomené srdce, které měla a myslela si, že konečně poznala lásku. Její sny se vždy vraceli k onomu osudnému dni. O dva roky později jednoho rána to už nevydržela. Nešla do práce. Sotva se ten den vypotácela z postele. Neměla už sílu. Sílu na to, dál bojovat. Vzala si na sebe oblečení jaké nosí normálně do práce. Vyšla z bytu a nechala své nohy, aby ji nesly tam, kam si myslí, že je to správné. Zavedly jí na ten osudový most. Jen tak tam stála a šeptala do větru. Pak přelezla zábradlí. Věděla, že se konečně bude cítit volná. Když padala dolů, cítila se volná jako pták. Jenže ten most ji znovu změnil život. Podruhé.
Ze vzpomínek jí vytrhlo zaklepání na dveře.
„Noro?" zazněl Balmonův hlas za dveřmi.
„A-a-ano?" vykoktala ze sebe, jak se lekla a posadila se prudce ve vaně tak, že vyšplíchla vodu kolem.
„Je všechno v pořádku?"
„Ano všechno je v pořádku. Nemusíš mít strach," houkla ke dveřím. Vzala do rukou ručník, který měla nachystaný hned vedle vany a vylezla z ní. Ručníkem se rychle usušila a oblékla si věci, které ji ušila Delia. Ručník si stále nechala kolem krku, kvůli mokrým vlasům. Vyšla ze dveří a za nimi čekal už Balmon.
„Myslel jsem si, že se ti něco stalo. Bylo tam ticho a dlouho si nevycházela," podíval se na ni. Měla stále mokré vlasy.
„Jen jsem na něco vzpomínala," pokusila se o úsměv.
„Máš pořád mokré vlasy," poznamenal a natáhl k nim svou ruku. Promnul je mezi prsty. Byly jemné. Nora se jen na něj dívala a byla zmatená. Viděl její pohled. „Promiň," ucukl.
„Nic se nestalo," chytila se za onen pramínek vlasů, který před tím držel. Promnula ho také mezi prsty a následné vzala znovu ručník do rukou a znovu si s ním protřepala vlasy, aby z nich dostala přebytečnou vodu.
„Měli bychom jít, Delia bude čekat s obědem," poznamenal a rozešel se do kuchyně. Nora nezůstával pozadu.

Posadili se společně ke stolu. Delia před ně položila talíř s obědem.
„Ty nebudeš jist?" zeptala se Delie. Delia jen na ní kývla hlavou, že si nemá dělat starosti. Nora i tak na ní upřela ustaraný pohled. Obě na sobě měly stále upřený pohled. Delia si jen povzdechla a cvrnkla Noru do čela. Usmála se na ni.
„Co to?" chytila se za čelo Nora. Balmon se jen začal smát. „Co je tu k smíchu? To, že mám o někoho starost?" otočila se k Balmonovi.
„Nic. Jen Delia na nikoho nikdy ještě taky taková nebyla," zvážněl.
„Jak to myslíš?" otočila svůj zrak ne Delii, která zrovna něco dělala v kuchyni.
„To je poprvé, co se Delia na někoho usmála a udělala s ním fyzický kontakt," dojedl poslední sousto svého oběda. Nora nevěděla, co má na to říct a jen se stále podívala na Delii. Viděla ji, jak začala umývat nádobí. Rychle dojedla i své jídlo. Vzala svůj talíř a pak i Balmonův. Přišla k ní do kuchyně a začala jí pomáhat. Delia se jen na ni nevěřícně podívala. Hodila na Noru vděčný pohled a děkující pohled.

Balmon a Nora se procházeli po domě. „Můžu se tě na něco zeptat?" zastavil se uprostřed cesty Balmon.
„Jistě," zastavila se i ona a podívala se na něj.
„Co máš ráda? Myslím jako, co tě baví."
„Miluji knihy a hudbu," odpověděla mu bez váhání a s nadšením.
„Tak v tom případě, pojď za mnou," chytil ji za ruku a táhl ji znovu někam pryč druhým směrem. Nora se podívala ne jejich spojené ruce. Jeho ruka byla menší než Azazelova.
Zastavili se až dost nenápadných dveří. „Otevři je," vybídl ji. Nora jen zlehka sáhla na kliku a otevřela dveře. Před ní se objevila velká knihovna plná skříní s policemi s knihami kolem stěn místnosti. Udělala krok dovnitř. Rozhlížela se kolem sebe. Balmon stále stál mezi dveřmi a díval se na její záda.
„Děkuji," otočila se k němu s nadšením v hlase. Procházela mezi policemi s knihami. Balmon jí jen sledoval. Noru zaujala jedna z knih v polici, kterou měla v úrovni jejich očí. Vytáhla ji. Byla to stará kniha vázaná v kůži. Neměla na sobě žádný název. Kůže byla černá a již popraskaná stářím. Kniha na sobě měla zlaté zdobení. Nora knížku pohladila na obalu. Rozhlédla se a spatřila malý stolek se dvěma křesly. Na jedno z nich se usadila. Balmon k ní přistoupil. Nora otevřela knihu někde uprostřed. Spatřila nějakou část příběhu. Text rychle prolétla očima. Poznala, co by to mohlo být za knížku. Balmon se jí podíval přes rameno a udělal to stejné.
„Hm?" nadzvedl jedno obočí. „Pohádky?" odhadl Balmon.
„Ano. A spousty vzpomínek," doplnila ho. Byla v půlce děje jedné z pohádek. Nalistovala na jejím začátku.
„Jakou pohádku máš nejraději," vyrušil ji při tom. Nora odlepila oči od knížky a podívala se na něj.
„Sněhurku," pošeptala a podívala se na název pohádky, kterou nalistovala na jejím začátku. Byla to zrovna ona pohádka.
„Nedivím se," pousmál se. „Přece jen, podle popisu jsi jí dost podobná."
„Heh," pousmála se. „Já nejsem ale princezna."
„No nic. Nechám tě tu na chvíli osamotě. Mám ještě něco na práci. Zatím," mávl ji na rozloučenou.
„Zatím," odpověděla mu a začetla do prvních řádků pohádky.

Jednoho dne uprostřed bílé zimy, kdy se sněhové vločky snášely po tisících k zemi jako drobounká pírka, seděla jedna královna s vyšíváním u okna a tu krásu v zamyšlení pozorovala. A v tom zamyšlení se jehlou do prstu bodla a na sníh se vyronily tři krůpěje krve. Tu si královna pomyslela, že ráda by takové děťátko měla, které by bylo rudé jako ta krev, bílé jako ten sníh a černé jako okenní rám z ebenového dřeva.

Ze čtení ji vyrušilo hlasité zavrzání pantů dveří. Nepodívala se, ale kdo vchází. Myslela si, že je to jen Balmon. „Že by se tak rychle vrátil?" pomyslela si. Ale nikdo k ní nepromluvil. Uslyšela jen kroky, jak se k ní někdo blíží. To už jí donutilo zvednout hlavu od knížky. Spatřila jeho. Jeho bílé vlasy kolem něj vlály a jeho oči byly upřené na ni
„Azazeli?" žádná odpověď.